Neděle 24.9.2017
Lepší než Indonésie? Těžko....
Po budíčku z přilehlé mešity ve 4:00 nás vzbudil náš budík v 7:30. Zaskočili jsme na snídani vedle k Jítě a Honzovi, poněvadž disponovali varnou konvicí. Zde bych se pozastavil nad jednou věcí, na kterou v Asii narážíme všude - umístění a počet elektrických zásuvek. Zpravidla totiž bývá pouze jedna na pokoji. To by až takový problém nebyl, existují samozřejmě třeba 4 slotové USB nabíječky. Co ale nechápu je, jak jsou zásuvky umístěny. Většinou to bývá cca 1,5 metru nad zemí a nikde v blízkosti není ani stolek, ani polička. Nechcete-li nechat telefon/kameru/cokoli dalšího viset na kabelu nad zemí, máte dvě možnosti:
Stát po dobu nabíjení u zásuvky a držet nabíjené zařízení v ruce
Použít různé kusy nábytku a přesunout je pod zásuvku
Pokud někdo z vás ví, proč jsou zásuvky takto záhadně situovány, dejte vědět do komentářů 😏. No nic, zpátky k tématu. K instantním nudlím jsme si jako dezert dali čokoládové sušenky. Tato dvě jídla nás měla provázet po celou dobu našeho spolucestování 😁. Dnešní plán byl vcelku prostý. Udělat si trek do pralesa a zastavit se na Canopy walk, což by měla být procházka v korunách stromů. Vyrazili jsme sami, jelikož zde není nutné si na standartní treky platit průvodce. Začátek stezky byl na druhé straně řeky, nechali jsme se tedy převézt (za 1 MYR) na druhý břeh. Zaplatili jsme vstupné (bohužel si nepamatuju kolik, ale moc to nebylo) a vyrazili po dřevěném chodníku vstříc pralesu. K našemu překvapení chodník pokračoval dál a dál, místy proložen schody nahoru či dolů. Po chvíli jsme potkali jednoho zvědavého makaka - jak se ukázalo, bylo to jediné zvíře, které jsme ten den spatřili. Chodník se vinul dále a my si připadali jako v botanickém pavilonu v ZOO a ne v nejstarším pralese na světě! Asi po 1,5 kilometru jsme došli ke zmíněné Canopy walk. Vystoupali jsme spoustu schodů, znova zaplatili vstupné a vkročili na vratký chodník, zavěšený cca 25 metrů nad zemí. Celá atrakce sestávala asi z 8 takovýchto chodníčků zavěšených mezi stromy. My s Honzou máme výšky celkem rádi, takže se nám to docela líbilo. Naproti tomu Koskovic rodina se raději drží při zemi, takže Anička a Jíťa vypadaly obě na infarkt. Nicméně přežily to obě ve zdraví, což je hlavní 😉. Po Canopy walk bylo demokraticky rozhodnuto pokračovat na vyhlídku Bukit Teresek. Cesta vedla pořád po chodníku a hlavně - po chvíli začala stoupat a to znamenalo schody, schody a další schody. Zkrátka "pravá džungle"... O milion schodů výše a po deseti litrech potu jsme konečně sešli z toho stupidního chodníku a cesta pokračovala normální vyšlapanou pěšinou. O kousek dále už nás čekala ona vytoužená vyhlídka. Počasí se vyvedlo, vyhlídka byla opravdu krásná a alespoň se dostavil ten uspokojivý pocit "Jo, jsme tu!". Pokochali jsme se výhledem a pokračovali dále. Většina turistů se vracela stejnou cestou po chodníku zpět, ale my zvolili příkré, bahnité a skalnaté klesání na druhou stranu. Proto jsme sem přece přijeli, abychom viděli opravdový prales a ne ten turisticky upravený škvár. Cesta začala být konečně trochu zajímavá, ale stejně jsme po chvíli narazili na schody. Ještě k tomu byly rozbité, takže cestu dokonale ztěžovaly. Když jsme seskákali pod kopec, konečně skončily všechny schody a chodníky a my si konečně užili bláto, klopýtání přes kořeny a přeskakování spadlých stromů. Po pár kilometrech jsme dorazili k řece a dali si sváču v podobě fejkových Oreo sušenek.
Chvíli jsme poseděli (já si včas všiml pijavice, která mi lezla na zádech a naštěstí se nestačila přisát) a vydali se zpět do vesnice. Nechali jsme se převézt na "náš" břeh a jelikož bylo asi 14:30, zapadli jsme do jedné z plovoucích restaurací na oběd. Po obědě byl čas na menší šlofík na pokoji😁. Celkem jsme ušli asi 8 km a nastoupali něco kolem 300 m. Nic moc, ale ty schody nám daly zabrat...
Po krátkém odpočinku jsme se vydali na průzkum vesnice. No, je to malá vesnice 😁 Průzkum tedy moc času nezabral, ale my už měli hlad a vydali jsme se zpět k plovoucím restauracím, abychom vyzkoušeli další z nich (bylo jich tam asi 6). V jedné z nich bylo poměrně narváno a krásně tam vonělo satay (něco jako náš špíz). Usadili jsme se objednali kuřecí satay, jenom Anička si dala rybí. No, zkráceně řečeno - rybí satay chutnalo odporně a kuřecí satay připomínalo uhlí. Ještě, že je tam jídlo levné, jinak bychom asi kuchaře hodili do řeky. Zklamaně jsme odešli a zapadli hned vedle, kde jsme měli už vyzkoušené výborné kari. To se vyplatilo - kari bylo výborné a my si spravili chuť. Cestou na ubytko jsme se ještě stavili v obchodě pro dvě piva a oříšky. Jíťa měla totiž narozeniny, takže bylo potřeba náležitě oslavovat! Každý pár si dal napůl pivo a Jíťa dostala darem oříšky 😀.
Společně jsme se shodli, že nás Taman Negara jako deštný prales poměrně zklamal a z původně plánovaných 3 nocí jsme to zkrátili na 2. V naší další destinaci jsme si zařídili ubytování o den dříve a na další den si zařídili dopravu pryč z parku.