Sobota 23.9.2017
Na návštěvu do dalšího deštného pralesa
Po včerejší rumové párty se vstávalo poněkud těžko, navíc už v 7:00. Nakonec jsme se z postele vykopali, ale šlo to opravdu ztuha. Pobalili jsme věci, udělali check-out a šli sehnat něco k snídani. Za rohem byl 7-Eleven (asi nejrozšířenější sámošky v Asii), tak jsme nakoupili sušenky (kopie Oreo) a něco k pití. Jíťa s Honzou už předem zajistili jízdenky do národního parku Taman Negara. Jedná se o největší a nejstarší národní park na území Malajsie a je považován za nejstarší deštný prales na světě vůbec. Samotný název "Taman Negara" znamená v překladu "Národní Park". Cesta do nitra pralesa měla navíc být asi 3 hodinová plavba proti proudu řeky na tradiční "long boat" lodi. Není tedy divu, že jsme se opravdu těšili, navíc po parádním zážitku z deštného pralesa na Sumatře. Postupně se k nám na pick up point přidávalo víc backpackerů a cca v 8:30 dorazil zeleno-bílý minibus. Nasoukali jsme tam batohy i sebe a vyrazili. Cílem byl Jerantut, asi 180 kilometrů vzdálené městečko, kde se přesedá na další bus. Cesta trvala přibližně 2,5 hodiny než jsme konečně dorazili a mohli se protáhnout. V místní "cestovní kanceláři", která organizuje dopravu do Taman Negara, jsme dostali formuláře na vyplnění (jméno, národnost, číslo pasu, atd.) a bylo nám řečeno, že bus bude odjíždět asi za hodinu a půl. Už byl pomalu čas oběda, tak jsme vyrazili hledat něco k jídlu. Nakonec jsme zapadli do špinavě a velmi místně vyhlížející jídelny a dali si nudle, rýži, zeleninu...prostě klasika. Moje nudle plavaly v podivné UHO omáčce, ale chuť byla celkem dobrá. Po jídle nás v příšerném horku ještě náhle přepadla chuť na čaj. Objednali jsme čaj s mlékem a překvapivě zjistili, že to znamená čaj, ve kterém je nalité slazené zahuštěné mléko (salko). Sice to nikomu z nás nechutnalo, ale když to místním vyhovuje...
Ostatní ještě chvíli relaxovali po výborném čaji v jídelně a já se vydal na průzkum nedalekých obchůdků. Jako praví cestovatelé totiž s Aničkou neřešíme skoro nic dopředu, a proto nás potom překvapí i relativně banální věc, jako je jiná elektrická zásuvka 😀.
(pozn. - nejsme hloupí, víme, že existují i jiné zásuvky, než ta naše. Jen jsme líní zjišťovat, která se v dané zemi používá. Navíc, v 80% případů většinou zjistíme, že naše koncovka se dá bez problémů použít, např. v Číně, na Srí Lance, Thajsku... i když na internetu se dočtete, že v těchto zemích se bez adaptéru neobejdete - je to blbost...)
Našel jsem malý obchod, kde měli sortiment podobný našemu elektro obchodu (i když nesložitější položka zde byla varná konvice). Prodavač chvíli nechápal, co po něm chci a musel jsem tedy přistoupit k názorné ukázce. Na pultu ležela krabice s různým harampádím a já tam zahlédnul ustřižený napájecí kabel s obyčejnou 2 pólovou vidlicí. Vzal jsem jí a začal naznačovat zapojování do zásuvky u pultu. Symbolika byla rychle pochopena a prodavač z další krabice vyhrabal dva adaptéry. Smlouváním jsem trochu snížil už tak nízkou cenu a byli jsme oba spokojení.
Po chvíli zastavil u kanceláře neuvěřitelně rezavý, hlučný a rozvrzaný autobus a my si mohli nastoupit. Po rozjezdu se začaly ozývat velmi podezřelé zvuky, jako když dítě skáče po rezavé železné posteli. Několikrát to vypadalo, že nevyjedeme do prudkého kopce, protože rychlost se přibližovala nule a řidič už neměl kam podřazovat. Naštěstí jsme jeli jen asi 20 kilometrů, dál by asi autobus nedojel. Vystoupili jsme na místě, kde se přestupovalo do lodí. Byla zde kancelář, kde jsme vyplnili další papíry (například, zda budeme používat fotoaparát), odevzdali dohromady s předtím vyplněnými papíry a zaplatili vstupné do parku + poplatek za fotoaparát. Typický příklad škubání turistů, protože potřebné doklady k focení po nás samozřejmě nikdo v parku vidět nechtěl. Potom nás pán z kanceláře vyvolával podle jména a obdrželi jsme povolení ke vstupu do parku. Už zbývalo jen sejít k řece, naložit batohy do lodě, pohodlně se uvelebit na podlahu a jelo se.
V lodi nás bylo asi 12, batohy naházené na hromadě vpředu a kormidelník seděl vzadu. Cesta trvala asi 2,5 hodiny - ze začátku velmi zajímavá, asi po hodině už poměrně nudná. Nakonec jsme konečně dorazili do vesničky Kuala Tahan, vystoupili z lodi a začali hledat ubytování. Vesnice je opravdu malá, nebylo to tedy nic složitého. Bylo to hned vedle policejní stanice a mešity (mohli jsme se těšit na hlasité modlitby večer a ve 4 ráno). Opět zamluvené přes booking - Tahan guest house. Po check-inu jsme zjistili, že je striktně muslimské. Nesmělo se tam chodit v botách a pít alkohol. Majitelé byli ale velmi milí, takže se nám tam líbilo. Po ubytování jsme zaskočili do jedné z místních plovoucích restaurací a dali si smažené nudle, rýži a vegetariánské kari. Vše výtečné. Po večeři jsme se stavili v místním obchůdku nakoupit snídani (zjistili jsme, že Jíťa a Honza mají přenosnou varnou konvici, takže to byly instantní nudle) a strávili příjemný večer u karet a popíjení Morgana maskovaného v lahvi od Coca Coly.