Pondělí 25.9.2017
Vzhůru na pláž!
Dnešní plán zněl jasně - dostat se na Perhentian Islands. Stačí tenhle název zadat do Googlu a vypadnou na vás obrázky dechberoucích pláží a korálových útesů. Sice nejsme fanoušci válení na pláži, ale šnorchlování máme hodně rádi, takže jsme se opravdu těšili. Z ubytování jsme vycházeli bez snídaně (ani tu polévku jsme nestihli...) a spěchali na pick up point. U řeky se nás sešlo více a čekali jsme společně. Po chvíli dorazil velký offroad s korbou, kam se naházely batohy a poskládali jsme se tam i my. V podstatě nás jenom sváželi na další sběrné místo, kde už čekal minibus. Při čekání nás zaujal párek Italů, kteří nám sem nějak nezapadali. Vypadali, jako by právě vylezli z nějakého super luxusního resortu. Módní oblečení, set stejně barevných kufrů na kolečkách, slečna vysolárkovaná blondýna... no katastrofa. A přesně jak vypadali, tak se i chovali. Naprosto neschopní se o sebe postarat, kufry jim musel nosit a naložit řidič a podobně. Přesně před takovými lidmi se vždycky snažíme utíkat, ale jak vidno, narazíte na ně všude... Jejich zavazadla zabrala půl kufru v minibusu, kam se ještě musely vejít batohy dalších několika lidí. Neustále mě napadala jedna a ta samá otázka - kdo si proboha vezme do pralesa kufr na kolečkách?! No nic, přestanu si stěžovat 😀.
Minibusem jsme dojeli nejprve do Jerantutu, kde od nás vybrali předem zaplacené jízdenky. Asi za 20 minut jsme pokračovali dál, až do Gua Musang. Cesta byla docela dlouhá - cca 200 kilometrů, tedy asi 4 hodiny. V Gua Musang byla zastávka u restaurace, kam se sjelo několik minibusů a my měli přestoupit. Přestávka byla asi 40 minut, takže jsme stihli konečně normální jídlo (lilek, krevety, rýže, kari). Potom začali řidiči svolávat "svoje" cestující, takže jsme nastoupili do dalšího minibusu, asi po 150 se zapsali do formuláře (národnost, pas, jméno - v Malajsii se turista zapisuje všude, kam vkročí) a vyrazili do Kuala Besut. Čekalo nás dalších 200 kilometrů, ale už po "hlavnější" silnici. Jedinou obavu ve mě budil řidič, který vypadal, že jede už tak 3 dny v tahu bez spánku. Slyšeli jsme už pár historek, že místní řidiči nedodržují přestávky a jedou klidně celý den v kuse. Seděli jsme za řidičem a bedlivě ho pozorovali v zrcátku, připraveni ho vzbudit 😁. Naštěstí tak pan řidič asi jen vypadal, protože jel bezchybně a dovezl nás v pořádku. V Besutu jsme vystoupili a počkali, až si Italové vyndají ty obří kufry. Chvíli to vypadalo, že si je sami asi nevyndají a my už jim je skoro chtěli vyhodit na zem. Naštěstí chlapíkovi došlo, že jsou každému ukradení, nikdo se o ně starat nehodlá a kufry vyndal. Tím jsme se dostali k našim batohům, které jsme fofrem popadli a utíkali za pánem z Holiday Trans. Od nich jsme měli rezervované lístky na loď, která nás měla zavézt na ostrov Besar. Vyplnili jsme v kanceláři zase nějaké papíry (a v mezičase stihli nakoupit v místním obchůdku instantní polévky, sušenky a kávu 3v1) a hned nás pán vedl k přístavu. Tam po nás námořní stráž chtěla zaplatit 30MYR jako vstup do "přírodní rezervace". To nás teda namíchlo, protože jsme zaplatili všechny možné i nemožné poplatky a toto bylo navíc. 30MYR pro nás nebylo úplně málo (cca 2 večeře), proto nás to tak naštvalo. Bohužel, nedalo se nic dělat, jenom nás znechutilo škubání turistů. Nalodili jsme se do dvoumotorového člunu spolu s asi 15 dalšími lidmi. Zjistil jsem, že sedím vedle Češky, to byla slušná náhoda 😀. Kapitán nahodil motory a my se začali líně proplétat přístavem. Cesta měla trvat přibližně 40 minut, tak jsem čekal pěknou nudu. Nemohl jsem se víc splést... Jen jsme vyjeli z přístavu, kapitán dal "plnej kotel", příď člunu vylétla nahoru a potom už jsme svištěli dost šílenou rychlostí, kterou nám ještě zpestřovaly několikametrové skoky přes vlny s dost tvrdým dopadem zpět na hladinu. Zkoušel jsem natáčet video, ale bezúspěšně. To by žádný stabilizátor neustál 😀. Honza byl asi vyhodnocen jako nejschopnější plavec, protože jako jediný nedostal záchrannou vestu. Zkrátka správný adrenalin. Dorazili jsme k většímu ostrovu Besar a dostali čísla podle toho, kde jsme vystupovali. Jednotlivé pláže jsou totiž oddělené poměrně neprostupnou junglí, takže se mezi nimi přejíždí na lodi. Vystoupili jsme na poslední zastávce na plovoucí molo a šli se ubytovat. Ubytování bylo na doporučení našich kamarádů Péti a Adama Kubíčkových, kteří nám dali mailový kontakt. Jmenovalo se The Reef Chalet a byly to chatky uspořádané kolem malého prostranství, pár metrů od moře. Za chatkami byl ještě dům s pár pokoji, tam jsme měli zamluvenou první noc ve family roomu. Další dny jsme se měli stěhovat do dvou chatek. Po check-inu už jsme byli natěšení se schladit v moři. Převlékli jsme se do plavek a utíkali na pláž. Bohužel, osvěžení se nedostavilo, protože voda byla snad teplejší než vzduch... Takže jsme se chvíli povařili (nás s Aničkou pekelně pálily puchýře, které jsme měli z toho spálení na Sumatře) a potom jsme si dali opravdu studenou sprchu na pokoji. Prozkoumali jsme dvě restaurace a volba s večeří padla na tu levnější. Po večeři už jsme jenom seděli na terase, počítali finance, dopisovali deníček a popíjeli pravou Sloupenskou slivovici z placatky.