Srí Lanka - díl čtvrtý

Středa 7.9.2016

Nuwara Eliya

Ráno jsme si konečně trochu přispali a v klidu sbalili věci. Kolem 10 hodiny jsme se vydali na autobusové nádraží a poohlíželi se po autobusu do Nuwara Eliya. Našli jsme ho celkem snadno, ale byl celkem přecpaný. Vidina 3 hodin v přecpaném autobuse nás příliš nenadchla a tak jsme se rozhodli, že počkáme na další. Na hlavních tazích to většinou funguje tak, že jakmile je autobus nacpaný, odjede a hned najede prázdný. Nastoupili jsme hned jak přijel další, zaplatili 3 x 220LKR (Anička, já a 2 batohy) a čekali asi 30 minut, než se autobus zaplnil natolik, že mohl odjet (my jsme nicméně seděli, takže OK). Asi 70 kilometrů cesty s krásnými výhledy zabralo v místní dopravě téměř předpokládané 3 hodiny, takže na místo jsme dorazili kolem 2 hodiny odpoledne. Prošvihnutý oběd se přihlásil velkým hladem, a proto jsme shodili krosny v nejbližší restauraci. K pozdnímu obědu vyhrálo soutěž kari s rýží - tedy několik druhů kari, všechny výborné.

Jelikož Nuwara Eliya leží v nadmořské výšce 1868 m.n.m, je tu citelně chladněji. Sice bylo krásně a svítilo sluníčko, ale na kraťasy a krátké tričko to už moc nebylo. Trochu jsme se tedy přioblékli a šli hledat ubytování. Hned v prvním "hotelu" nás rozesmáli, protože si řekli o 100 USD za noc :-D :-D. S úsměvem jsme poděkovali a pokračovali dál. Po necelém kilometru jsme narazili na sympaticky vypadající dřevěnný domek, který se krčil mezi většími domy (asi hotely). Usmálo se na nás štěstí, byl to guest house a za noc chtěli jenom 2500 LKR. Majitelé byli 2 mladíci, asi muslimové, protože na dveřích byl nápis: "PLEASE NOTE THAT WE DO NOT SELL OR PREPARE FOOD THAT CONTAINS PORK". No, proč ne. Pokoj byl čistý a útulný, takže s nedostatkem vepřového nebyl problém :).

Na zbytek odpoledne nebylo nic naplánováno, takže jsme se šli projít. V průvodci psali cosi o vycházkové trase Single tree road, tak jsme to šli prověřit. Vůbec to nebyl špatný nápad. Jedná se o cestu, která začínala kousek od našeho ubytování a vine se skrz čajové plantáže až na vrchol kopce, na kterém se nachází jakýsi obří vysílač. Konečně jsme měli příležitost si doslova osahat vyhlášený cejlonský čaj! Dokonce jsme cestou viděli i sběračky čaje při práci a následném vážení celodenní snahy. Zabředávat do problematiky Tamilů a jejich žebráckých výdělků na plantážích nemá smysl, na to si každý musí udělat pohled sám... Mimochodem, víte, že původně se zde pěstoval místo čajovníku kávovník? Koncem 19. století ale kávovník vyhubila plíseň, a tak se zdejší plantážníci zaměřili čajovník čínský.

Nicméně procházka to byla opravdu krásná. Když jsme došli až na vrchol kopce, který je nepřístupný a oplocený, naskytnul se nám dokonce pohled na nejvyšší horu Srí Lanky - Pidurutalagalu. Cestou zpět nás zastavila místní rodinka na procházce a stydlivě nás požádali o foto, čemuž jsme samozřejmě rádi vyhověli.

Uprostřed města působí jako zjevení nádherná cihlová pošta, pozůstatek z časů, kdy to ještě vládli Britové. Nemohli jsme nevyužít příležitosti a nakoupili jsme tu pohledy. Odkud jinud poslat pohled, než z nejznámější pošty na Srí Lance? Taky jsme se zašli informovat do místní turistické kanceláře ohledně výletu na Horton Plains. Prý tam pořádají výlety jenom oni, za cca 6-7000 LKR za osobu. Tvrdili (stejně tak, jak se psalo v našem průvodci), že se musí vyjet nejpozději v 5:00 ráno, jinak že tam bude narváno a hnusné počasí. Ze zkušenosti jsme věděli, jak to většinou je, takže jsme poděkovali a vycouvali. Oba jsme mysleli na tu samou věc - jděte se bodnout, my se tam dostanem sami a za pár korun. Plán byl sehnat zítra alternativní dopravu a pak se uvidí.

Přiblížil se čas večeře a nám už kručelo v břiše. Vsadili jsme na stejnou restauraci jako při příjezdu a zkoušeli další místní speciality. Potom nás čekala procházka za tmy k ubytování první noc bez moskytiéry, protože v takové zimě komáři nežijou...