Srí Lanka - díl jedenáctý

Pátek 16.9.2016

Předposlední den na Srí Lance

Vstali jsme už v 7:00, abychom se stihli přesunout co nejdál směrem k hlavnímu městu. V Colombu nás opravdu nelákalo strávit noc, a proto jsme na mapě vybrali sympaticky vyhlížející městečko Aluthgama. Zaplatili jsme za ubytování 9000LKR za 3 noci + 1400LKR za vypité drinky. Domácí o tom ani nevěděl, ale řekl, že nám věří :). Evidentně si kluci z baru starosti s nějakým lístkem nedělali. S batohy na zádech jsme vyrazili na snídani do města. Bohužel, náš oblíbený prodavač rotti měl ještě zavřeno. Naštěstí naproti přes ulici byl hotel s restaurací a měli otevřeno. Dali jsme si tedy snídaňový set, což byla omeleta a čaj. Po snídani jsme si stoupnuli k silnici a čekali, až pojede nějaký autobus směrem do Galle. Odmávli jsme si obyčejný červený, takže jízdenka byla za pár šušňů. V Galle nás autobus vyplivnul na autobusovém nádraží a my začali hledat autobus do Aluthgamy. Bohužel, obyčený jsme nenašli - jediný s označením Aluthgama byl klimatizovaný "luxury" bus. Zrovna byl na odjezdu a my neměli chuť hledat jiný, tak jsme naskočili. Z Galle je to cca 60km, to znamená asi 2 hodiny cesty.

Hned po příjezdu nás odchytil podnikavý tuk-tukář s nabídkou ubytování. Využili jsme toho a on nás dovezl k až moc luxusně vyhlížejícímu domku u pláže. Cena byla 6000LKR za noc. Jednak to bylo docela dost a jednak byly asi 100m od domku koleje, kde projížděl vlak každých 30 minut, takže jsme zdvořile odmítli a nechali tuk-tukáře, aby nás odvezl do ubytování číslo 2. To už bylo o dost lepší, za pokoj s klimatizací chtěli 4000LKR a navíc to bylo v klidné zapadlé čtvrti u řeky, kde ani nejezdila auta. Po ubytování jsme vyrazili do "centra" na oběd. Trochu nám už chybělo normální jídlo, takže když jsme uviděli pizzerii, byla to jasná volba. Když jsme došli až před vchod, ukázalo se, že objednat pizzu bude asi trochu problém. Přede dveřmi totiž trůnil obrovský varan skvrnitý, dlouhý dobře 1,5 - 2 metry a velmi nepěkně na nás syčel. Chvíli jsme nerozhodně stáli a nevěděli co dělat, když si nás všimnula obsluha z pizzerie. Číšník vzal koště a nekompromisně syčícího varana "vypráskal" pryč (a mimochodem nám u toho řekl, že se nemusíme bát, že tihle ještěři jsou naprosto neškodní). Ten se naštvaně odkolébal k sousednímu obchodu. Asi běžná rutina.. Pizza nebyla špatná, ale poněkud malá (v porovnání s naší pizzou).

Po obědě jsme cestou zpátky potkali pěkný malý obchůdek se suvenýry a nakoupili pár serepetiček jako čaje, koření, atd. Na pokoji jsme si chvilku odpočinuli u knihy a nabrali energii k odpolední činnosti. Kousek od ubytování bylo totiž "Water sports centre" a my měli ještě nějaké přebývající rupie, které jsme nechtěli vézt domů. Měli celkem velkou nabídku, ze které nás nejvíce zaujalo vodní safari a jízda na vodním skůtru. Anička nejprve prohlásila, že pojede se mnou a bude se držet. Na to jsem odpověděl, že si chci jízdu pořádně užít a rozhodně nepojedu s "batohem" na zádech. Trochu se urazila, ale nakonec jsme tedy koupili balíček - vodní safari + 2x jízda na skůtru. Cenu jsme trochu srazili, celkem 11500 LKR. Nejprve nás čekalo safari - to vypadalo tak, že nás naložili na člun a jeli jsme kus po řece, směrem k mangrovovým lesům. Průvodce nám popisoval různé druhy vodního ptactva, ryb a ještěrů, které jsme po cestě viděli. Potom jsme zajeli do mangrovového lesa. To bylo velmi zajímavé, je to jako projízdět pralesem na lodi. V těchto lesích žije spousta krokodýlů - jednoho jsme viděli jak se vyhřívá nad hladinou na kmeni stromu. Zeptal jsem se našeho průvodce, jestli na těch skůtrech budeme jezdit taky na téhle řece (která je plná krokodýlů). S klidem odpověděl, že ano, ale že se nemusíme bát. Krokodýli prý chodí do vody, jen když mají hlad, protože je na ně dost slaná (jak se prolíná s mořskou vodou). To nás tedy dost uklidnilo - hlavně Anička začala pochybovat, že jízda na skůtru byla dobrý nápad :). Cestou zpátky po řece jsme zastavili u břehu a místní pán nám za malý poplatek dal pochovat 8 měsíční mládě krokodýla. Byl krásný, měl hladké břicho a stračně drsnou kůži na zádech a ocasu.

Po návratu jsme se šli převléknout do plavek a hurá na skůtry. Zeptali se nás, jestli umíme jezdit na motorce - já odpověděl, že ano, že jsem parkrát jel i na závodní motokrosové motorce. Tím jsem asi prošel vstupním školením, protože mi jen ukázali, kde se to startuje a chcípá a mohl jsem jet sám. Anička asi nebudila dojem, že by uměla řídit, takže si za ni jeden pán sedl, že jedno kolečko pojede raději s ní. Skůtry byly oba Yamahy, 750ccm. Nikdy bych nevěřil, jak strašně to pojede! Po chvilce seznamování už jsme skákali přes vlny, které se tvořily za projíždějícími loděmi, jezdili do osmiček a různě blbi. Byla to neskutečná zábava, naprostá pecka. Na krokodýli jsme si ani nevzpoměli! Dokonce nás nechali jezdit o 5 minut déle. Anička vůbec nelitovala, že jezdila sama. Nakonec připustila, že je ráda, že jsem odmítnul ji vozit jako batůžek na jednom skůtru.

Po sprše a odpočinku jsme vyrazili na večeři do velmi příjemné restaurace. Grilované kalmáry a jumbo krevety byly naprosto vynikající, seděli jsme na terase a před sebou měli zapadající slunce nad řekou, no romantika.