Sobota 9.6.2018
Ráno jsme se vykulili z postele a tak nějak pobalili většinu věcí. U venkovního stolu už na nás čekala připravená snídaně. Tedy ne celá, jak jsme v zápětí zjistili. Malá dcera pana majitele totiž přinášela další a další chody na stůl :) Dva druhy marmelády, med, máslo, toasty, omeleta, zelenina, placky, jogurt, meloun a samozřejmě čaj. Po této opulentní snídani jsme ještě napsali do "náštěvní knihy" pár velmi pochvalných řádků, srdečně se rozloučili, naházeli věci do auta a pokračovali dál.
Dnes bylo v plánu dojet do městečka Merzouga, kde začíná poušť Sahara a po cestě se zastavit na dvou zajímavých místech. Prvním z nich byla soutěska Gorges du Dadés. Odbočka byla po cestě, v městečku Boumalne Dades. V soutěsce je asi nejznámější místo stoupání do horského sedla. Nahoře trůní restaurace, ze které je krásně vidět vinoucí se silnice jako had a řeka, která se klikatí pod ní. Pohled je to nádherný, je to takový malý Transfagaras pass, jako v Rumunsku :) V restauraci jsme si dali jen kafe na probuzení a rozhodli se pokračovat dál, abycom to do večera stihli. Ze Skoury do Merzougy je to totiž cca 320km, takže docela štreka.
Další zastávkou byla soutěska Tondra, kterou protéká stejnojmenná řeka. Soutěska je součástí jedné z nejkrásnějších oáz v Maroku, oázy Tinerhir. Vine se jako dlouhý zelený had hnědou a suchou krajinou a je plná palem. Nechali jsme auto před vjezdem do soutěsky a šli se tam projít pěšky. Je to v podstatě silnice, vedle teče řeka a z obou stran se zvedají vysoké skalní stěny. Místní nám říkali, že je to velmi populární místo mezi horolezci. Při pohledu na vysoké skály jsme tomu i docela věřili. Prošli jsme si soutěsku tam a zpět - cca 500 metrů a já si probrouzdal nohy příjemně studenou vodou v řece. Hned u auta byla příjemná restaurace, tak jsme se rozhodli, že si dáme oběd. Anička zkusila kus-kus, my s Adamem jsme dali grilované maso a Péťa jen salát a polévku, všechno moc dobré.
Pak už jsme nasedli do auta a frčeli kamenitou krajinou vstříc poušti. Kus před Merzougou už se začal místy objevovat písek, občas navátý i na silnici. Když jsme se blížili, na horizontu se objevily hory. Co je to za blbost, ptali jsme se - vždyť tu žádné nejsou. Taky že ne, byly to totiž duny! Obří, snad 200 metrů vysoké duny! Už jsme se nemohli dočkat, až se proběhneme bosí po písku. Napsali jsme zprávu Hamimu, týpkovi, který nám měl zajistit velbloudy na transport do campu "Under the stars", kde jsme měli strávit noc v poušti. Merzouga je malá vesnice, přesto se nám povedlo se ztratit a zajet někam, kde nebyla ani cesta. Naštěstí si nás všimli místní a jeden pán za námi vyrazil na mopedu. Zavedl nás zpátky na silnici a zavolal Hamimu, který si pro nás přijel, taktéž na mopedu. Jeli jsme za ním na místo, kde jsme nechali auto a čekali, až přivedou velbloudy. Chvíli to dalo (mezitím jsme blbli na písku, duny totiž začínaly hned za zdí), ale nakonec došli. Nikdo jsme na velbloudu předtím nejeli, takže jsme byli zvědaví, jaké to je. Velbloud leží na zemi, naskočíte na sedlo, které je na hrbu a chytíte se madla před sebou. Pak nastane chvíle, kdy si velbloud stoupá - zadníma nohama nejdřív. Takže skoro přepadnete po hlavě dopředu, než se zvedne i na přední a srovná se to. Velbloudi byli přivázáni jeden ke druhému a šli jsme jako husy za sebou. Vepředu nás vedl beduín, který velbloudy přivedl. Po rovině je to naprosto v pohodě, trochu off-road přišel, když jsme začali stoupat a klesat po dunách. Můj velblou pořád mručel, ten Aničky zase pořád kadil a padaly z něj bobky. Péti velbloud počůral Adamovi nohu, cesta byla opravdu vtipná. V jeden moment, když jsem lovil z brašny foťák, se můj velbloud zastavil. Než jsem se nadál, karavana se mi začala vzdalovat - mě se totiž odvázal provázek od velblouda přede mnou. Začal jsem volat, aby zastavili a všichni z toho měli náramnou srandu :)
Jeli jsme a zapadalo slunce, no náramná romantika. Po necelé hodině jsme dorazili do kempu, už za úplné tmy. Byly to 3 stany pro přespání, kuchyň, společenský stan a záchodový stan. Ve finále jsme tam byli jen my a dva další turisti. Hodili jsme si věci do stanu a šli si dát čaj na přivítanou. Potom jsme vylezli na dunu hned za stanem a docela dlouho se kochali nádhernou hvězdnou oblohou. Široko daleko žádné světlo - takhle jasné hvězdy jsem ještě neviděl... Dorazil za námi Hami, sedl si k nám a začal se vyptávat - odkud jsme, jaké je u nás počasí, jídlo, atd. Na oplátku nám popovídal něco o místních, jídle, počasí a podobně. Čas utíkal a už nás volali na večeři. Byl to obří tajin s kuřecím a různou zeleninou - samozřejmě nechyběl chleba. Po večeři naši hostitelé vytáhli bubínky, začali muzicírovat a zpívat. Všichni jsme si hraní na bubínky vyzkoušeli, docela sranda. Ještě jsme chvíli poseděli venku pod hvězdami a pak šli spát. V plánu bylo totiž velmi brzo vstávat - cca před půl 5 ráno!
Neděle 10.6.2018
Budík opravdu zazvonil hodně brzo, ve 4:15. Malátní jsme se vypotáceli před stan a trochu se rozkoukali. Už bylo světlo, ale slunce mělo vyjít až cca v 5:00. Vzal jsem foťák a vyrazili jsme z kempu směrem k nejvyšší duně. Vypadalo to, že je to blízko a na vrcholu budeme hned. Opak byl pravdou - lezli jsme nahoru skoro třičtvrtě hodiny! Bylo to hrozně příkré, do obličeje nám šlehal prudký vítr písek, hrana byla hodně ostrá a na obě strany to bylo hooodně hluboko dolů. To bychom se kutáleli dlouho. Navíc, člověk udělal krok nahoru a probořil se půl kroku dolů... Takže než jsme se vyškrábali nahoru, byli jsme totálně hotoví. Ale podařilo se a naskytnul se nám nádherný výhled na nekonečnou poušť. Kam až jsme dohlédli, tam se táhly duny. Těžko si představit, že je to pouze začátek Sahary, na mapě to vypadá jako malá kapka..
Kolem páté hodiny začalo vylézat sluníčko. Byl to neskutečný pohled. Východ slunce nad pouští bych opravdu přál vidět každému. Je to prostě dechberoucí zážitek. Navzdory vyčerpání, velkému nárazovému větru a písku všude - to byla malá oběť za takový zážitek. Fotil jsem ostošest, ale bál jsem se, aby mi písek nezničil foťák. Taky to potom v objektivu pěkně křupalo, než jsem ho vyfoukal. Kochali jsme se východem slunce asi půl hodiny a pak už jsme museli zpátky do kempu. Sbíhání z duny dolů jsme si patřičně užili a trochu se vyblbnuli :) V kempu už se živě připravovala snídaně - omeleta v tajine s chlebem, čaj a meloun s jogurtem. Po snídani jsme si sbalili batohy a opět nasedli na velbloudy, kteří trpělivě čekali v závětří za kempem. Cesta zpět byla opět offroadová, nahoru a dolů, ale s tím rozdílem, že jsme nejeli za tmy a viděli na cestu. Tentokrát se můj velbloud neodpojil, zato ale vydával dost divné zvuky. Dojeli jsme zpátky do vesnice, kde jsme měli zaparkovné auto. Poděkovali jsme Hamimu a srdečně se rozloučili. Na dvoře, kde bylo parkoviště byl taky domek se sprchami, takže jsme konečně mohli smýt ten všudypřítomný písek. To byla úleva...
Spakovali jsme vše do auta a vydali se na zpáteční cestu. Zvolili jsme jinou cestu (jsou tam v podstatě pouze dvě možnosti.. :) ), abychom nejeli úplně stejně. Cesty se tak jako tak sbíhají před Ouarzazate, pak už je to do Marakéše přes Atlas stejné. V Ouatzazate jsme se stavili na oběd a pokračovali dál. Cestu nám zpestřila až událost cca 80 km před Marakéšem. Sjížděli jsme dolů z hor a najednou policista u silnice a stopka. Zastavili jsme a čekali, s čím se vytasí. Předpokládali jsme pokutu za rychlost, protože Adam se rychle přizpůsobil zdejším řidičům, kteří nejezdí zrovna předpisově. Policista si vzal od Adama doklady a nechal ho vystoupit. Zeptal se, zda mluvíme francouzsky. My, že ne. Zeptali jsme se, zda mluví anglicky. On, že ne. Tím komunikace uvázla tak trochu na mrtvím bodě. On ale rychle zaimprovizoval a lámanou angličtinou pronesl: "Přejeli jste bílou čáru". To nás rozesmálo a bylo nám jasné, že jdou pouze po úplatku. Ptali jsme se, jakou že bílou čáru jsme to přejeli. On ukázal na silnici na středovou čáru. Zeptali jsme se kde. On ukázal nahoru do hor, kde ani nebyla vidět silnice, natož bílá čára. Zeptal jsme se, jestli má důkaz. Vykulil na mě oči a chtěl vědět, jak se jmenuju. Znova jsem zopakoval, že chceme důkaz. Změnil tedy tvrzení a ukázal asi 50m zpět, že jsme tu čáru přejeli tam. Odpověděli jsme, že jsme se vyhýbali díře na silnici. Toto se opakovalo dokola asi 2 minuty, načež pochopil, že z nás asi nic nekápne a se slovy "Drive slow" vrátil Adamovi papíry. Zářivě jsme se usmáli, poděkovali a odjeli.
Dorazili jsme do Marakéše a vydali se nejkratší cestou k ubytování, které bylo kousek od letiště. Do tohoto momentu jsme fámy, že doprava v Maroku je šílená nebrali vážně. Byli jsme ale ukolébáni do falešného pocitu bezpečí. Teď jsme se dostali do pravého ruchu Marakéše! Auta, motorky, kola, zleva, zprava, kolmo, čelně....neuvěřitelný chaos. Tolik sprostých slov za tak krátkou dobu od čtyř lidí v autě jsem snad ještě neslyšel. Nakonec jsme se probojovali až do "naší" čtvrti. Museli jsme ještě projet trhem, kde nám lidi uhýbali z cesty motorky, zboží, kola a podobně. Po nervydrásající cestě se nám do cesty připletla stará paní s kyblíkem a nehodlala se evidentně uhnout. To už Adam vypěnil a vypustil památnou větu: "Tak ku*va uhni ty pí*o! Ty vole já tak nesnáším tyhle lidi s kýblem!" Následoval obrovský výbuch smíchu. Tím se tak nějak uvolnilo napětí a stres z cesty:)
Ubytko jsme našli celkem snadno. Čtvrť vypadala opravdu nevábně, nikde žádná restaurace, všude bordel. Nicméně naše ubytko bylo v relativně pěkném domě, čistá koupelna, takže pohoda. Navíc, majitel byl moc milý pán, který s námi dokonce vyrazil ven, aby nám ukázal, kde se můžeme najíst. Jelikož slunce už zapadlo a místní vyráželi na "snídani", nabídl nám, že nás vezme do místní jídelny, kde podávají tradiční polévku a datle, což je klasická snídaně po západu slunce. Samozřejmě jsme souhlasili a dali si taky. Nic převratného, ale alespoň jsme ochutnali.
Po večeři jsme se vrátili domů a dostali od pana majitele ještě tradičně mátový čaj. Pak už jen sprcha a kopat do peřin.
Pondělí 11.6.2018
Vstávali jsme zase příšerně brzo, ale naštěstí bylo letiště co by kamenem dohodil. Byli jsme domluveni na 6:00 kvůli vrácení auta. Pán už tam čekal, mrknul na auto, potřásl nám rukou, popřál šťastnou cestu a odfrčel. My sice odlétali brzo ráno, ale let do Miláne trval cca 3 hodiny, potom 6 hodin čekání na další let... Zkrátka a dobře, domů jsme se dostali snad někdy kolem 1 hodiny ráno.
Toť vše, doufám, že se článek bude aspoň trochu líbit :)
A teď hurá na další psaní o Gruzii!