Čtvrtek 7.6.2018
V 11:00 jsme se sešli s Adamem na vlakovém nádraží v Pardubicích, odkud nám jel vlak do Prahy v 11:23. Výlet jsme začali stylově, naskočili jsme do Pendolina. V Praze chytit transfer na letiště a potom se jít najíst, protože jsme byli bez oběda. Nedávno otevřeli na terminálu 1 novou jídelnu, kde se můžete normálně najíst za normální peníze (oběd cca 100 - 130 Kč). Vyzkoušeli jsme a je to tam fajn, můžeme doporučit. Po jídle jsme se ještě šli provětrat ven a čekali na Péťu, která měla v Praze školení a pak jela hned za námi na letiště. Po přivítání jsme se šli mrknout, z jaké gate nám to letí a bohužel jsme zjistili, že už máme cca hodinu zpoždění (původní odlet byl 15:05). To nás nepotěšilo, protože na přestup v Římě jsme původně měli mít 3 hodiny, takhle se nám to ztenčilo na 2. Sledovali jsme letadlo na Flight radaru a než jsme odletěli, měli jsme zpoždění hodinu a půl. Na gate ještě proběhla menší výměna názorů s pánem z Ryan Air, který chtěl Adamovi hodit batoh do podpalubí. Snažili jsme se vysvětlit, že v tom případě asi nestihneme přestup na další let Ryan Air do Marakéše. Odpověď byla velmi přívětivá: "To by mohl říct každý". Chvíli jsme se ještě dohadovali a nakonec nás pustil se všemi batohy do kabiny.
Let proběhl hladce, trval necelou hodinu. Přistáli jsme na letišti Řím Ciampino, kde nás přivítalo zamračené počasí a lehký déšť. Koupili jsme si každý kousek pizzy a hlavně - lahev Havana rumu :) Trefili jsme totiž zrovna Ramadán a představa naprosto střízlivé dovolené nás děsila :) Odlet byl naplánován na 20:05, odbavení jsme stihli v pohodě. Po nástupu do letadla se nám začala dobrá nálada pomalu kazit. Plné letadlo hlučných Maročanů a laxnost Italů vyústila v další hodinové zpoždění. Téměř hodinu totiž trvalo, než se lidi v letadle usadili - každý si sedl kam chtěl a pak se hádal s člověkem, který přišel na svoje místo a ukazoval mu číslo sedadla na letence. Pán, který seděl přede mnou si takto přesedl 6x a myslím, že ani nakonec neseděl tam, kde měl. Letušky vzdaly jakékoli snažení někoho usazovat a jen nečinně přihlížely. Po půl hodině jsem litoval, že se nesmí pronášet zbraně - měl jsem chuť někoho zabít! Když se KONEČNĚ všichni usadili, začali laxní Italové teprve nakládat zavazadla... to už bylo moc. Toto celé zabralo hodinu a uvnitř letadla bylo asi 40 stupňů a nedýchatelno. Když jsme konečně odstartovali, byli jsme všichni naštvaní a unavení. A to jsme ještě netušili, co nás čeká.
V Marakéší jsme přistáli cca ve 22:30. Vyběhli jsme směrem k celnici a ještě ve frontě vypňovali papíry pro imigrační. Dobře jsme udělali, fronta se několikanásobně prodloužila. Přesto, že jsme byli poměrně vpředu se čekání protáhlo cca na půl hodiny. Celníci byli velmi důkladní. Kdybychom nespěchali, tak bychom si počkali určitě více než
2 hodiny.
Před letištěm na nás čekal taxík, který nás měl odvézt na ubytování. Nikomu se totiž nechtělo řešit, jak se tam dostaneme, a tak Adam zařídil odovz dopředu. Měli jsme dohodnuté, že nám tam dovezou i auto z půjčovny, takže všechno mělo proběhnout hladce. Vyjeli jsme z letiště a poněkud znejistěli, když řidič volal na dispečink a evidentně se ptal, kam jedeme. Anglicky sice neuměl, ale došlo nám to v momentě, kdy vrazil Adamovi do ruky beze slova svůj telefon a Adam se pokoušel dispečerovi vysvětlit, kam jedeme (i přesto, že adresu ubytování udával předem). Angličtina pána v telefonu nebyla nic moc, ale vypadalo to, že pochopil. Po cestě ještě řidič asi 3x telefonoval a nakonec zastavil u vjezdu do Mediny. To je v podstatě historické centrum města, kde jsou uzounké uličky a je plné místních. Rozhodně tam nechcete jít v noci sami - tedy alespoň ne do těch "neturistických" částí. Zajeli jsme dovnitř a obklopili nás místní, kteří byli všude - jakmile totiž během Ramadánu zapadne slunce, vyrojí se všude lidi a město je daleko živější než přes den. Řidič stáhnul okénko a na něco se ptal, pravděpodobně kde je "El Bouiba", což bylo naše ubytko. Chvíli se dohadoval s několika místními, pak zajel ještě dál a řekl: "Fisnish" a naznačil, že máme vystoupit. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Kategoricky jsme odmítli a dost razantně mu naznačili, že se má vrátit a vyjet z Mediny ven. Chvíli protestoval, ale nakonec to otočil a vyjeli jsme. Mezitím opět mocně telefonoval, Adam opět mluvil s dispečerem a my hledali na mapě, kde by to mohlo být. Nakonec jsme zhruba identifikovali místo, kde si Adam z Bookingu pamatoval, že by to mělo být. Řidič i dispečer zkoušeli volat na číslo, které jsme měli jako kontakt do ubytka, ale bylo to hluché - zkoušeli jsme to i sami.
To je Afrika..
Z Mediny před námi jeli dva mladíci na mopedu, kteří - jak jsme pochopili- tvrdili, že vědí, kde to je. Jeli směrem, který byl podle nás správný, tak jsme nechali řidiče, aby jel za nimi. Mezitím opět proběhlo několik telefonátů, tentokrát s dispečerem mluvila i Anička. Řidič začínal být zoufalý, my ještě zoufalejší. Nakonec jsme dojeli na místo, kde by ubytování mělo být. Byla tam velká zeď a nápis "El Bouiba". Zaradovali jsme se a nálada byla hned lepší. To netrvalo dlouho. Nikde nebyly žádné dveře, byla tam v podstatě opět jen brána, která vedla zase do Mediny. Mladíci na mopedu živě diskutovali s řidičem i s námi, nakonec se s Adamem vydali dovnitř prozkoumat, zda je tam někde vchod. Já zůstal jako guard s holkama u auta. Dlouho se nikdo nevracel, začínali jsme mít obavy. Nakonec se vynořil Adam s řidičovým telefonem a opět mluvil s dispečerem. Řidič byl bůhví kde.. cca čtvrt hodiny probíhalo telefonování a zkoumání terénu, abychom nakonec nic nezjistili. Abych to zkrátil - po krkolomném domlouvání s dispečerem nám nabídl, že nás řidič doveze do jakéhosi hodelu Ibis, kde nás ubytují. Naprosto vyčerpaní a na dně jsme souhlasili. Řidič tedy vyjel a ještě se hádal s mladíky na mopedu, kteří chtěli za pomoc zaplatit. Nedostali nic, ale ještě nás chvíli stíhali a jeli za námi.
Jeli jsme přes půl Marakéše a konečně viděli velký nápis "IBIS". Bohužel, řidič ho asi neviděl a přejel to, takže jsme na něj začali křičet a musel se vrátit. Na recepci byl velmi milý pán, nabídl nám dva pokoje a slevu, protože jsme dorazili až cca ve 2 v noci. Řidič chtěl peníze navíc, protože s námi 2 hodiny objížděl město, čemuž jsme se od srdce zasmáli, takže odešel s prázdnou. Adam to shrnul jednou větou - "To je Afrika.."
Na pokoji jsme otevřeli rum, colu a do 3 do rána pili na nervy. Ještě jsme přes Whatsap napsali do půjčovny, aby nám auto dovezli k Ibisu na 8:00 místo k neexistujícímu ubytku. Budík jsme hodili na 7:30 a šli spát.
Pátek 8.6.2018
Ráno jsme "vyskočili" z postele po krásných cca 4 hodinách spánku a dali si sprchu. V 8 hodin jsme se odhlásili a před hotelem na parkovišti si přebrali auto. Byl to moc milý pán, předání proběhlo velmi rychle a naprosto bez problémů. Zamluvili jsme si Dacii Sandero a dost jsme se na ní těšili :) V Rumunsku nám to nevyšlo a dostali jsme Ford Focus, tak jsme si to tedy vynahradili.
Po přebrání auta byla v plánu snídaně v Mekáči, který byl hned za rohem. Bohužel, do 10 je během Ramadánu skoro všude zavřeno. Takže nám nezbylo, než vyrazit bez snídaně a hladoví.
Adam se nabídl, že bude řídit a případně se vystřídáme (to se nestalo, asi už jsme zavedli tradici, že kdo řídí první, odřídí to celé..). Vyrazili jsme od hotelu podle navigace směrem na město Ouarzazate s tím, že zastavíme hned na první benzínce, natankujeme plnou a koupíme něco k jídlu. V Marakéši kupodivu skoro nebyl provoz. Jaká změna oproti včerejšku, kdy o půlnoci byl provoz jako ve špičce v Praze. Přisoudil bych to Ramadánu - přes den jsou všichni zalezlí, ale po západu slunce vylezou, jedí, pijou a baví se pozdě do noci. Proto je všude ráno vymeteno a nikdo nikde. Průjezd městem byl tedy naprosto bez problému a my byli za chvíli venku. Kousek za městem jsme zahlédli malý obchůdek, který se zdál otevřený. Zastavili jsme a šli se tam mrknout. Byl to podobný obchůdek, jakých jsou tisíce v celé Asii - mají tam jen sušenky, chipsy a pití. Měli jsme příšerný hlad, takže jsme koupili alespoň sušenky a vodu. Po pár kilometrech jsme narazili na benzínku a dotankovali plnou. Benzín je cca 11 MAD, tedy něco kolem 27 Kč. Na všech benzínkách je obsluha a vždy vám dotankuje zaměstnanec, platí se přímo u stojanu. Teď už nám nic nebránilo a vyrazili jsme směrem k majestáním horám před námi.
Cíl dnešní cesty bylo městečko Skoura. Bylo to cca 240 kilometrů, nastoupat jsme měli přes 5000 metrů a silnice měla nejvyšší bod v 2170 m.n.m. Přejezd Vysokého Atlasu je parádní zážitek. Chvílemi je silnice v pohodě, chvílemi mizí a všude jsou jen oblaka prachu. Probíhá tam oprava silnice, případně staví novou, takže je všude plno objížděk. Pak se z čista jasna objeví nová tří/čtyřproudová silnici a vy jen vyjeveně koukáte. Je nutno si zvyknout na místní řidiče, kteří se nervózně lepí a pak jsou schopni předjíždět na prašné a výmolovaté cestě do zatáčky. To tak nějak patří k místnímu koloritu. Po cestě je dost odpočívadel, kde se dá zastavit a obdivovat výhled. Všude se na vás sesypou prodejci suvenýrů, hlavně "drahých" kamenů. Nejsou ale nijak dotěrní, stačí naznačit, že nemáte zájem a nechají vás být. Po přejezdu nejvyššího místa cesta začala klesat a postupně se narovnávala.
Asi 190 km od Marakéše se nachází ksar zapsaný od roku 1987 v seznamu UNESCO - Ait Ben Haddou. Byl vystavěn v 17. století na cestě karavan mezi Saharou a Marakéšem. Ve stejnojmenném městečku se dá kdekoli zaparkovat a vyrazit prozkoumat historickou zástavbu na kopci za řekou. Celý ksar je postaven z hlíny a je velmi zachovalý. Tady na vás dýchne správná atmosféra Maroka. Úzké uličky s vystaveným zbožím, vše v barvě červené hlíny, střechy z rákosu...prostě paráda. Dokonce po nás ani nikdo nechtěl vstupné, což je u takové památky těžko uvěřitelné. Historická zástavba se vine až na vrchol kopce, odkud je pěkný výhled do téměř měsíční krajiny. Na to, že toto bylo nejturističtější místo na naší trase tu s námi bylo asi jen 20 dalších lidí. Ve spalujícím vedru se nedalo moc dlouho vydržet na sluníčku, takže jsme zase setoupili dolů a zapadli do restaurace na první normální jídlo v Maroku.
Neodolali jsme a dali si tradiční jídlo. Marocký salát a tajine. V salátu jsme identifikovali rajče, okurku, cibuli, zálivku, pepř a kupodivu kousky ryby - ale bylo to moc dobré. Tajine je typické jídlo v Maroku. Jedná se o většinou hliněný hrnec, do kterého se dá v podstatě cokoliv (maso, zelenina, vejce....), okoření se to, přiklopí se to zvláštní pokličkou, postaví se to na oheň a dusí se to. Nikdo jsme nevěděli, jaké druhy tajinů existují, a tak jsme si dali experimentálně každý něco jiného. Měli jsme tajin kefta (vajíčka a mleté maso), berber (s brambory) a beef (původní název si nepamatuju :) ). Bylo to moc dobré, ale jak jsme zjistili potom, trochu chudé. Další tajine, které jsme měli byly daleko lepší.
Vyrazili jsme dál, směrem na město Ourzazate, kam měli od půjčovny nastaven cíl cesty. Nic moc tam sice nebylo, ale bylo to jediné větší město na trase. U tohoto města se nachází filmová studia Atlas, kde se točily takové trháky, jako například Mumie, Království nebeské, Gladiátor, Hra o trůny a další. Obecně je Maroko označováno jako malý Hollywood, protože má na kontě ještě daleko více známých filmů - Hory mají oči, Kapitán Phillips, Mission Impossible a mnohé další. Kolem těchto studií jsme projížděli, ale bohužel nebyl čas se tam podívat.
Ourzazante jsme pouze projeli a pokračovali směrem na Skouru. Po zkušenosti s hledáním ubytování nastaly menší obavy, ale s notnou dávkou štěstí jsme to našli naprosto v pohodě. Naše ubytko bylo totiž jako jediné v offline verzi mapy.cz. Majitel nás uvítal typicky - mátovým čajem, který byl naprosto dokonalý. Pan majitel se ještě zeptal, jestli budeme chtít večeři (uvařenou jeho ženou), což jsme nemohli odmítnout. Večeře se z důvodu Ramadánu podávala po západu slunce. Hodili jsme věci do pokojů a vyrazili na průzkum města. Nebylo moc co prozkoumávat, městečko je to malé, v podstatě s jednou hlavní ulicí. Tam zrovna probíhal trh, kde všichni nakupovali na "snídani" po západu slunce. Koupili jsme si alespoň zmrzlinu a pozorně sledovali, zda někdo nebude pohoršen. Nikomu to nevadilo - místní jsou k turistům dost tolerantní. Anička se pozastavila nad dost nevábně vypadající hromádkou jakéhosi jídla a zajímala se, co to je. Pan prodavač velmi ochotně vysvětlil, že je to typická sladkost, která se jí při Ramadánu po prvním jídle, což je večer po západu. Potom opět velmi ochotně uloupnul kousek a podával ho Aničce. Ta vypadala dost překvapeně, ale nechtěla ho urazit a tak opatrně ochutnala. Aby v tom nebyla sama, kousnuli jsme si všichni - nebylo to vůbec špatné. Takové těsto v karamelu.
Slunce už pomalu zapadalo, a tak jsme se vrátili zpátky. Kolem 8 hodiny byla večeře hotová. Nejprve dvě misky s olivami (dostanete ke každému jídlu), dále hromada salátu a jako hlavní chod obří tajine s vejci, mletým masem a čočkou. K tomu ještě placatý chleba, který také dostanete ke každému jídlu. Vše bylo naprosto úžasné, ještě podtržené atmosférou - jedli jsme venku po tmě, pouze s lucernou (se svíčkou, nikoli elektrickou) na stole. Najedli jsme se opravdu dosyta, ale čekalo nás ještě překvapení v podobě dezertu. Jogurt a plátky žlutého melounu, což je taky typické téměř po každém jídle. Jako třešničku po naprosto dokonalé večeři nám pan majitel přinesl další konvičku výborného mátového čaje. Neodolali jsme, vzali lucernu a šli se posadit pod hvězdy na terasu, která se nacházela na střeše. Bylo to perfektní zakončení super dne.