Pondělí 15.1.2018
Dnešní ráno bylo poslední u Ondry a Evičky. Ondra už byl dávno v práci a Evička dorazila z noční. Rychle jsme se rozloučili a šla spát. My si dali něco malého k snídani, sbalili si věci a vyrazili do deštivého dne. Náš poslední den v Londýně si počasí řeklo, že nám předvede, jak to v Británii má vypadat. Takže zataženo, vítr a déšť :). V tomto krásném počasí jsme chytli vlak a zamířili do centra. Dnešní první cíl bylo Imperial War Museum ve čtvrti Lambeth. Dojeli jsme na Waterloo station a chytili autobus na Labeth road. V tom dešti se nám opravdu nechtělo šlapat pěšky, zvlášť když ani jeden z nás neměl deštník. Museum nejde přehlédnout, je umístěno uprostřed parku a před ním trčí k nebi dvě obrovská námořní děla. Jedno pochází z bitevní lodě HMS Ramillies, druhé z lodě stejné třídy HMS Resolution. Před hlavním vchodem je velká cedule, která hlásá, že pro jednotlivce je určen boční vchod (šipka doleva) a vchod hlavní je pouze pro skupiny a školy. Vydali jsme se tedy doleva podél budovy, ale vchod nikde. Obešli jsme muzeum skoro dokola a ejhle, onen vchod nebyl doleva, ale doprava :). Vstoupili jsme tedy dovnitř a byli jsme hned zastaveni, že máme jít hlavním vchodem, bude to prý lepší. Čert aby se v tom vyznal. Vycouvali jsme a znova obešli budovu, pořád za vydatného deště. Hned za dveřmi nás srdečně přivítali a nabídli placeného průvodce (myšleno brožurku). Jelikož se neplatí vstupné, tak jsme těch 6 liber obětovali. Je to v podstatě malá knížka a jsou v ní celkem zajímavé informace. Muzeum je koncipováno do 6 pater, takže na návštěvu si vyhraďte dost času, minimálně však 2 hodiny. Abych Aničku trochu uplatil, koupil jsem hned v přízemí kávu a dortík. Chvíli jsme poseděli, nabrali sílu a vyrazili. Hned v přízemí je atrium, kolem kterého stoupá všech 6 pater. Visí v něm Spitfire, Harrier, stojí tu raketa V2, tank T34, atd., atd... Prostor je maximálně využitý a našlapaný expozicemi a exponáty. Hodně se mi líbilo, že u spousty exponátů byl popsán příběh, co daný kus zažil a jak se dostal do muzea. To jsem trochu postrádal v muzeu RAF. Když jsme viděli, jak jsou expozice veliké, přehodnotili jsme další plány. Měli jsme totiž zabookovanou vyhlídku na mrakodrapu ve Sky Garden. Chvíli jsme přemýšleli, a potom změnili rezervaci asi o dvě hodiny později. Po vysilující prohlídce jsme dali muzeu sbohem a naskočili na autobus směr Fenchurch Street. Sky Garden je zahrada s restaurací a vyhlídkou na vrcholu jednoho z mrakodrapů v Londýně. Neptejte se mě, jak se jmenuje, ale vypadá jako mobil (místní mu říkají "walkie-talkie") a je pátý nejvyšší v Londýně. Po prohlídce jako na letišti nás nahnali do rychlovýtahu a frčeli jsme do 38 patra. Nahoře je obrovská zastřešená terasa, restaurace, bar, terasa venku a velká zahrada. Určitě stojí za to se tam podívat, ale nemuselo by pršet... Pokochali jsme se výhledem a zase sjeli dolů rychlovýtahem. Přes ulici na nás vykouknul obchod T.M.Levin a Anička mě tam nahnala, protože jsem potřeboval koupit pár nových košil. Zrovna měli akci, 4ks za 70 liber, no neberte to! :) Nákup byl vysilující a tak jsme se začali poohlížet po nějakém jídle. Kdovíjak jsme se ocitli ve čtvrti, kde byly jen banky a finanční instituce, ale žádné restaurace! Trvalo dobrou čtvrthodinu, než se nám podařilo se vymotat do normálnější čtvrti. Vlezli jsme pro jistotu hned do prvního bistra a dali si prapodivně pojmenované (ale levné) jídlo. Nakonec to bylo celkem chutné, ale asi ani jeden nevíme, co jsme to vlastně měli. Anička vyjádřila přání jet se mrknout na Oxford street, tak jsme sedli na autobus a jelo se. Ulice byla naprosto přecpaná, ale podařilo se nám procpat do Primarku. Anička kupodivu neměla na nakupování moc náladu, a tak to byla návštěva velice krátká. Den pokročil a my se začali poohlížet, jak se dostaneme na letiště Stansted, kde jsme měli spát v hotelu. Logicky nás napadl vlak a zamířili jsme na Liverpool street station. Ještě nás napadlo koupit v sámošce dva sendviče a 4 plechovky piva (abychom si udělali hezký večer :D ). Při kupování jízdenek přišla studená sprcha. 17 liber za jednu jízdenku na letiště? To si snad dělají srandu! To nás teda namíchlo a rozhodli jsme se zkusit bus. Shuttle odjížděl kousek od stanice, tak jsme tam zkusmo vyrazili. Seděla tam paní, která prodávala jízdenky. 11 liber už bylo přijatelnější, navíc měl autobus za cca 10 minut přijet. Jakmile dorazil, zabrali jsme si sedadla s větším místem na nohy a čekali na odjezd. V tu chvíli dorazilo asi 20 uřvaných paviánů ze země ve tvaru boty. Ani jeden neuměl anglicky, ale řvali jeden přes druhého na tu ubohou paní, co prodávala jízdenky. Ta si je nakonec srovnala a asi po 10 minutách jsme konečně vyjeli. Naštěstí se paviáni usadili v zadní části autobusu, slyšet byli ale pořád dost. Po hodině a něco jsme dorazili na letiště a všichni pasažéři zůstali svorně sedět, aby nejdřív vypadli hluční turisté z Itálie a my potom mohli v klidu odejít. Zašli jsme se zeptat na Ryan Air přepážku, jakže je to s těmi novými pravidly ohledně zavazadel. Prý se nemusíme ničeho bát, batohy nám do kabiny projdou. Hm, to byla trochu protichůdná informace, ale rozhodli jsme se nestresovat - prostě uvidíme. Hotel je hned vedle letiště, takže najít ho je dost jednoduché. Po check-inu jsme na pokoji snědli sendviče, dali si pivko a zašli se mrknout dolů do baru. Tam padlo pár posledních liber za dvě piva a hranolky (věřte mi, že i pivo a hranolky může vypadat v luxusním hotelu jako luxusní jídlo :D). Pak už jsme na pokoji jenom koukli na Mission Impossible v originále a šli kopat do peřin.
Ráno vstávačka v šílenou hodinu (kolem 4), luxus snídaně a odchod na letiště. Pro jistotu jsme do batohů nedávali nic s baterkou a podobně, kdyby nám je přece jenom vzali. Ukázalo se, že to bylo prozíravé. U gate nám batohy opáskovali a před nástupem do letadla nám je sebrali a hodili do podpalubí. V Pardubicích na nás čekaly jako normální zavazadla na vyzvednutí. Dorazili jsme kolem 9:30, Aničky táta na nás čekal v "příletové hale" a hodil nás domů. Smutné bylo, že jsem ještě šel do práce... to byl produktivní den :)
Tím končí náš skok do Londýna. Chtěli bychom hlavně poděkovat Ondrovi, Evičce a Oskárkovi. Máte to u nás! :D