Sobota 28.7.2018
Do Gruzie jsme se chtěli podívat už celkem dlouho, ale ceny letenek se držely pořád kolem 5 tisíc, což nesplňuje definici "levná letenka" v poměru cena/vzdálenost. Nicméně WIZZ přišel s cenou kolem 3500 Kč z Prahy, což už nás nakoplo a bylo rozhodnuto. Opět jsme se vydali v osvědčené cestovatelské sestavě já s Aničkou + Adam s Péťou. Zde si neodpustím poznámku - tentokrát si Péťa vzala příruční kufr! Zřejmě to byla daň za to, že si musela vzít (poprvé) pohorky :-D Promiň Peti, informace musela na veřejnost :-D
V Pardubicích jsem naskočili na vlak a frčeli do Prahy. Letadlo mělo odlétat ve 20:20, ale nakonec naskočilo zpoždění a odlétali jsme skoro v 21:00. Z toho jsme neměli úplně radost, protože Gruzie je +2 hodiny, což vám dohromady s 3,5 hodinami letu asi napoví, že vydatný spánek nás zase nečekal. Po přistání jsme bez problému prošli celnicí a dostali další razítko do sbírky. Před letištěm čekal domluvený odvoz na ubytko (o půl druhé ráno by se nám opravdu hledat transport nechtělo). Odvedl nás k autu a my vroucně doufali, že se nebude opakovat situace z Marakéše. Adam chtěl nastoupit dopředu, ale udiveně poukazoval na to, že má auto volant na pravé straně. Zblblí z letu a noční hodiny jsme okamžitě začali přemýšlet, zda se tu jezdí vpravo nebo vlevo. Moje jediná řidičská zkušenost s jízdou vlevo je totiž na skútru na Sumatře a tam je každému buřt kudy jedete. Nicméně řidič vyrazil vpravo, což nás uklidnilo. Méně to asi uklidnilo Adama, který byl při každém předjíždění "vystrčen" do protisměru, protože řidič pochopitelně nic neviděl.
Pozn. - aut s pravostraným řízením je v Gruzii spousta. Importují se z Asie ze zemí, kde se jezdí vlevo - vyjde je to asi levněji než auta z Evropy.
Každopádně, k ubytku jsme dorazili v pořádku, asi za 20 minut. Byl to obyčejný hostel, nic extra, ale na tu chvilku v pohodě. Na "recepci" (stůl a židle) seděla znuděná blondýna a jala se nás ubytovávat. Pokoje byly ve vedlejším vchodě, sprcha a záchod na chodbě. Zeptala se nás, jestli chceme snídani v 8:30 nebo v 9:00. Jelikož jsme měli auto domluveno u ubytka na 8:00, řekli jsme jí, že nejpozději v 8:00. Přikývla "OK" a my se odebrali na pokoje. Bylo něco kolem 2:30 ráno....
Neděle 29.7.2018
Naprosto znechuceni jsme vstali v 7:30, sbalili se a přesunuli se vedle na snídani. Nikdo nikde, pusto prázdno. Holky se posadily na gauč a my s Adamem nervózně chodili sem a tam, dovnitř a ven. Snídaně nikde, znuděná blondýna taky ne, ani auto nepřijelo. Hm, co dál? Po osmé hodině psal Adam týpkovi s autem, kde je. Odpověděl, že tam bude hned.
Samochod, dóbry!
Po chvilce zastavil před ubytkem Nisan Xtrail s obrovskou rourou místo výfuku, vylezl z něj chlapík, naprosto nás ignoroval a vlezl dovnitř. Tam zjistil, že tam nikdo není, takže někomu volal - asi znuděné blondýně - a evidentně ji vzbudil, protože vylezla rozespalá ze dveří za recepcí. Zeptala se holek, jestli chtěly tu snídani na 10:00 a holky šokovaně odpověděly, že přece na 8:00! Vypadala zaskočeně, ale začala něco připravovat. My jsme mezitím zkusili toho chlapíka s Xtrailem, jestli to není on. Byl. Vzal nás ven, otevřel včechny dveře a kufr, ukázal na auto prstem (ale nic neřekl), pak otevřel kapotu - nasadil sání, které přitom upadlo - a řekl: "Samochod dóbry". Hodil na recepci klíče, techničák a šel do háje. Už jsme toho zažili dost, ale toto byl mazec.
Mezitím byla hotova snídaně - pytlíkový čaj, kusy chleba nakrájené tupým nožem, salám ala Gothaj, jakási marmeláda a podivné sladké cukroví. Nic moc, ale lepší než hlad o Ramadánu. Po snídani jsme znuděné blondýně zaplatili 149 USD za půjčení auta a podepsali "smlouvu", která byla dost vágně napsaná. Mimochodem, nikdo zatím nekváknul ani slovo anglicky, takže znaková řeč byla v kurzu.
Sbalili jsme saky paky a naházeli je do auta. Po zběžném ohledání bylo zjištěno následující:
Obutí - totálně sjeté zimáky
Pásy - pouze vpředu
Řízení - předělané z pravé na levou stranu. Budíky ve středu tedy mířily na spolujezdce a pod volantem byly prohozeny páčky na stěrače (vlevo) a blinkry (vpravo)
Pohonné hmoty - žádné, svítila rezerva. Navíc jsme nevěděli, jak otevřít nádrž a jestli tankovat benzín nebo naftu
Klimatizace - ano, ale účinek téměř nulový
Výfuk - "tuning", při jízdě jsme se téměř neslyšeli
Nefungovala ruční brzda, což je v horách dost výhra
Suma sumárum, slušná kára. Chvíli jsem zkoumal, jak se otvírá nádrž, až se nás zželelo jednomu pánovi, co seděl před domem a kouřil. Přišlel, otevřel dveře u řidiče a neomylně nahmátnul kouzelnou páčku vedle sedadla. Ještě jsme na něj posunky zkusili, že nevíme, co tankovat. Zkušeně odšrouboval víčko, přičichnul si a prohlásil: "Petrol!", což potvrdilo mou doměnku (na otáčkoměru bylo max v 7 tisících, to by diesel nedal).
Na navigaci jsme nastavili městečko Gori a vydali se na první část dnešní cesty, která měla být celá cca 330 km. Zastavili jsme hned na první pumpě ještě v Kutaisi, já zkušeně otevřel páčkou nádrž a poručil plnou. Na dotaz (znaková řeč), co chceme tankovat, jsme krčili rameny. Pan pumpař odšrouboval víčko a zopakoval to, co ten předtím. Přičichnul, prohlásil: "Petrol!" a pral to tam. Dva ze dvou, bylo to potvrzeno.
Do Gori to bylo cca 150 km a já si začal zvykat na místní provoz. Kromě toho, že jsem vlivem otočených páček neustále stíral namísto blikání, to docela ušlo. Místní jsou hrozní piloti, jezdí rychle a předjíždí naprosto kdekoli a kdykoli. Kolektivně jsme se shodli, že je to asi ještě horší než kdekoli, kde jsme už všichni řídili.
Z Kutaisi jsme jeli kus po dálnici, což docela ušlo. V Gruzii není dálnice stejná jako jinde. Liší se například tím, že po ní jezdí traktory, cyklisti, chodí po ní pěší a v odstavném pruhu se co chvíli objeví stánek s ovocem. Na to je potřeba si zvyknout a dávat pozor. Stejně tak na krávy. Krávy jsou tu všude. Na dálnici, na silnici, na mostě, na kopci, v údolí, ve městě, prostě všude. Naštěstí jsou zvyklé, a tak pokojně stojí a neplaší se. Po pár kilometrech jsem se aklimatizoval a osvojil si místní řidičské návyky/zlozvyky. Dálnice ovšem trvala jen pár kilometrů a pak až téměř ke Gori bylo obyčejná okreska. Nicméně před městem jsme najeli opět na dálnici, která vede až do Tbilisi.
Do Gori jsme dorazili někdy kolem oběda a zaparkovali přímo v centru, před muzeem. Gori je totiž rodné město jednoho z největších - (dramatická pauza) - masových vrahů v historii. V roce 1878 se totiž v Gori narodil diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili, známý též jako Stalin. Muzeum je věnováno právě jemu. Vsupné stojí pár korun, ale upřímně řečeno, nejsem si jist, zda to za to stojí. V Gori se totiž Stalin evidentě těší pověsti budovatele a pokrokového vůdce. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč muzeum stále vypadá jako za dob SSSR. Nikde ani zmínka o hrůzách ve válce, nucených pracích a podobně. Je to prostě jenom ukázka toho, co J.V. dokázal, nikoli toho, co způsobil za utrpení. Po prohlídce muzea jsme za doprovodu kručení v břiše zasedli v restauraci a objednali si oběd. Zkusili jsme tradiční plněné knedlíčky Khinkali (vynikající), já měl jakýsi kotlík z masa, zeleniny a brambor (také vynikající, ale slané), Anička a Adam si dali Cutlet (mleté maso a hranolky, taky dobré, ale slané) a Péťa si dala Kebab, což se ukázalo jako obrovská klobása bez přílohy.
Po obědě jsme pokračovali dále. U městečka Mtskheti jsme sjeli z dálnice a nabrali směr Kazbegi. Dalším cílem byla pevnost Ananuri, vzdálená od Gori cca 95 km. Pevnost je postavena u řeky Aragvi, která je v místě svého levého přítoku přehrazena Žinvalskou přehradou, druhou největší v Gruzii. Před pevností je parkoviště, kde jsme nechali auto a šli se podívat dovnitř. U vchodu nás bohužel zaskočila a zastavila cedule zakazující vstup v kraťasech, tílku a podobně. To bych tady nečekal (ve Vatikánu ano, u buddhova chrámu OK, ale tady?), tedy nikdo z nás. Takže jsme se na to vykašlali a pokračovali k řece. Tam to bylo moc pěkné. Péťa se prošla blátem a namočila si nohy ve vodě. Pokochali jsme se pěkným výhledem na přehradu a zelené kopce, a potom se drápali zpět nahoru na parkoviště. U stánku si dali všichni kromě řidiče pivko, Péťa si na záchodě umyla zablácené nohy a jelo se dále.
Začali jsme pomalu stoupat na úpatí Kavkazu a otevíraly se nám nádherné výhledy. Další zastávkou byl památník rusko-gruzínského přátelství, postavený v roce 1983. Je to betonové monstrum na vrcholku kopce, ze kterého jsou parádní výhledy. Kolem řádí paraglidisté, to musí být bomba. Bohužel jsme neměli čas, peníze ani odvahu to vyzkoušet. U stánku jsme si koupili na osvěžení vodní a žlutý meloun, vychlazený a nakrájený na kousky, něco nafotili a pokračovali dále. Cesta i nadále stoupala a výhledy nám braly dech. Překročili jsme nejvyšší bod (2387 m.n.m.) a začali trochu klesat. Do městečka Stepancminda (dříve Kazbegi) jsme dorazili něco málo po šesté hodině večer. Začali jsme hledat ubytko a u toho narazili na otevřenou prodejnu. Nakoupili jsme nějaké tyčinky, vodu a podobně, abychom měli něco na další den. Potom jsme podle mapy vyjeli na kopec a zahnuli do "ulice" (rozbitá kamenitá silnice), kde mělo být ubytko. Zastavili jsme u pána, který pracoval na stavbě domu, jestli neví, kde je adresa Chavchavadze 13. Zasmál se a ukázal na rozestavěný dům... No nic, neohroženě jsme pokračovali dále - Adam vystoupil a ohledával cestu, protože se nebylo kde otočit a cesta buď zlověstně klesala nebo stoupala. Nakonec jsme se zeptali dalších dvou lidí a oba mávali ať jedeme dál a doprava. Tam se z toho vyklubal takový "prudší" nájezd na vrchní rovnoběžnou ulici. Adam pronesl něco ve stylu: "Je to támhle nahoře, pokud si troufneš... jinak se musíme vrátit". No nic, zapnul jsem 4WD, rozjel to, holky vykřikly a hup, byli jsme nahoře. Přímo u našeho ubytka - Nikoloz Guest House. Adam našel kámen, založil auto, aby neujelo a šli jsme se ubytovat. Zvenku nic moc, ale zevnitř paráda. Přivítala nás sousedka, že prý majitelé jsou na pohřbu a budou až zítra. Hodili jsme dovnitř věci a vyrazili do města na večeři. Zapadli jsme do venkovní restaurace Khevi. Obsluha si nás nijak valně nevšímala, ale nakonec nám přinesli lístek. My s Adamem jsme si objednali pivo, holky víno. Po další (spíš delší) chvíli jsme si objednali i jídlo. Zkusili jsme Chačapuri (tradiční jídlo, velká placka se sýrem) a Péťa si dala maso se zeleninou. Chačapuri bylo dobré, ale ten sýr mi trochu připomínal brynzu (a vrátila se mi chuť rumunské haše s brynzou - blee), takže dobrý, ale už bych si to nedal :)
Po dlouhé době, co si nás opět nevšímala servírka jsem se zvednul, šel k lednici a s kývnutím na číšníka jsem vytáhnul dvě další piva. Po další dlouhé době jsme už zoufale chtěli platit, ale nikdo si nás nevšímal. Po nenápadném, a potom už dost nápadném naznačování jsme konečně dostali účet. Chyběly na něm ty dvě piva, co jsem vzal z lednice. Ani dýško jsme nenechali...za takovou obsluhu, pff.
Šli jsme pěšky zpátky na ubytko a Aničce podařilo ve tmě šlápnout do hov - pardon - lejna. Vtipné bylo, že to bylo v momentě, kdy vytahovala mobil, aby si posvítila - prý abychom do něčeho nešlápli :D
Na houpačce před ubytkem seděl pán (jeden z rodiny majitelů) a kouřil. Pozdravili jsme se a my vlezli dovnitř. Za chvíli za námi přišel onen pán a nesl na uvítanou litrovou karafu výborného gruzínského červeného. To jsme nemohli nechat jen tak a my s Adamem jsme si s ním dali českou višňovici. Vypadal překvapeně, ale dvě tam kopnul a asi mu i chutnaly. Pak nám popřál dobrou noc a odešel. My se statečně poprali s karafou vína a trochu namotaní jsme šli spát.