top of page
  • Obrázek autoraJaroslav Kroulík

Gruzie - díl druhý

Aktualizováno: 26. 12. 2018

Pondělí 30.7.2018


Po krušném večeru nás budík vzbudil před osmou hodinou. Sbalili jsme batůžky, a vyrazili autem dolů do vesnice. Rozhodli jsme se, že zkusíme vyjet autem k Trinity church. Mělo to být cca 6 km, ale s převýšením asi 500 metrů. Ještě jsme zvažovali pěší výstup, ale to bychom toho potom moc nestihli. Stavili jsme se v marketu nakoupit snídani (placky a tavený sýr) a vyrazili podle mapy. Cesta nás vedla nahoru do vesnice mezi domy, ztratil se asfalt a najednou jsme jeli po velmi příkré kamenité cestě. Přestávalo se mi to líbit a Adam opět vyrazil prozkoumávat cestu. Dospěli jsme do bodu, kdy už se pokračovat nedalo, takže jsem kus couval, pak se otočil a jeli jsme zpátky dolů. Tam jsme přibrzdili u chlápka, co postával u silnice a zeptali se, jestli by nás nevzal nahoru. Bez zaváhání přikývnul a chtěl 70 GEL. Srazili jsme cenu na 50, přesedli do jeho auta (Mitsubishi Delica) a jelo se. Cena se nám zdála docela vysoká, ale záhy jsme byli rádi, že nemusíme jít pěšky a hlavně, že jsme se tam nepokoušeli vyjet sami!

Good georgian massage!

Takovouhle cestou bych se opravdu autem nepustil...vlastně možná ani pěšky. Obrovské díry, kameny a neuvěřitelný sklon, navíc hluboký sráz hned vedle cesty. Všichni jsme byli tak nějak zamlklí (a měli stažené zadky). Jen řidič si z toho dělal srandu a jak jsme tak poskakovali dírami a přes kameny tak prohlásil: "Good georgian massage!".

Nakonec jsme nahoru dojeli v pohodě a týpek nás vyklopil u kostela. Ten byl postaven ve 14. století a dnes se ve něm aktivně pořádají bohoslužby. Vstup je zdarma a nabízí se odtud nádherný výhled na městečko.

Chvilku jsme hledali, kudy se dostat dovnitř. Z druhé strany byly zavřené dveře, kterými se dalo projít malou místností na "nádvoří". Překvapila nás tam rodina, která tam evidentně squatovala a děti žebraly o peníze. Uvnitř kostela toho moc k vidění není, tak jsme se alespoň nasnídali (sýr a placky) a poseděli na jediné lavičce v okolí. Udělali jsme pár fotek a rozhodli se trochu projít po okolí. Kolem kostela totiž vede cesta, kterou začíná výstup na třetí nejvyšší horu Gruzie - Kazbek. Těch 5047 m.n.m. působí opravdu majestátně. Jedná se prý o velmi populární horu, protože výstup na ní je relativně jednoduchý (i když může být díky ledovcovým trhlinám samozřejmě nebezpečný - v roce 2015 tu při sestupu zemřela česká novinářka Jana Grygarová). Vyškrábali jsme se k vyhlídce do prudkého kopce a udělali pár fotek. Výhled byl dechberoucí, opravdová nádhera.

Sestoupili jsme zpátky ke kostelu, po vzoru místních si doplnili vodu z ledového pramenu (ano, známe pravidlo "nikdy nepijte jinou vodu, než balenou"...) a rozhodli se jít dolů pěšky. Podle mapy to vypadalo na pěkný trek, takže proč ne. No, obešli jsme kostel a začalo klesání. Klesání není správný výraz, na takový sklon by byl skoro potřeba cepín a mačky. Místy jsme se plazili po čtyřech, klouzali po štěrku a zachytávali se trsů trávy. Nějak jsme se dostali až skoro dolů, když tu najednou - cesta nikde. Stáli jsme na okraji cca 6m srázu, který právě ukrajoval bagr. Bagrista nás zpozoroval a posunky ukazoval někam doleva. Obešli jsme tedy sráz a asi ze 2 metrů sklouzli dolů. Nicméně před námi byla hromada hlíny, kterou bagr právě strhnul ze srázu. Bagrista na nás opět zaposunkoval, bagr se otočil a lžící nám uhladil krásnou pěšinku, po které jsme proběhli pod ramenem bagru a dostali se na cestu, kterou tam právě stavěli. Poděkovali jsme bagristovi zvednutým palcem a šli dál dolů do vesnice. Ani nás to nepřekvapilo - nikde žádné značení, nikdo si neláme hlavu s tím, že jednu ze dvou pěších cest prostě odbagrují...lidé, kteří šli po nás se asi už tudy dolů nedostali. Každopádně toto bude do budoucna silnice až nahoru ke kostelu, takže už si neužijete adrenalin výjezdu tou šílenou cestou okolo... to je škoda. A navíc to otevře cestu nahoru autobusům, což znamená ČÍŇANY - a tím to bude naprosto zkažené.

Dorazili jsme dolů do vesnice, nakopli káru a vyrazili se podívat k hranicím s Ruskem. Proč? Proč ne, bylo to asi jen 12 km. Cestou nás zdrželo stádo krav, které okupovalo most. Měl jsem trochu strach, že krávy budou vybírat mýtné. Tady už by mě asi nepřekvapilo nic. Naštěstí stačilo chvíli troubit a průjezd byl zadarmo (když nepočítám průjezd 100 metrů hnoje). Čím blíže k hranici, tím pustší krajina - a dlooouhá fronta kamionů. Ti tu snad musí i spát... Asi 2 km před hranicemi už nebyla ani silnice, jen prašná kamenitá cesta. Chvíli jsme se po ní kodrcali a pak to radši otočili. Působilo to tu dost ponuře, nebyli jsme zvědaví na celníky s AK47.

Cestou zpátky nás čekala zastávka u vodopádu Gveleti. Zaparkovali jsme kousek od silnice a vydali se tam pěšky. Cedule hlásala, že by to mělo být něco málo přes kilometr (ovšem do prudkého kopce, což jsme nevěděli). Pokračovali jsme po velmi prudké cestě a ještě nás předjelo pár aut. To nás nepřekvapilo, tady se dá autem vyjet fakt všude. Cesta k vodopádu je trochu krkolomná, ale stojí za to. Je tam krásně, vodopád je nádherný. Při cestě dolů jsme ještě diskutovali, co dál. Nakonec bylo rozhodnuto ještě navštívit údolí Truso a vesničku Juta.

Truso valley - s krosnou na zádech a pohorkami na nohou to může být nádherná dovolená.

Obě místa jsou v řádu pár kilometrů od Kazbegi, tak nebylo co řešit. Podle adamovy navigace jsme odbočili z hlavní silnice nejprve směr údolí Truso. Po pár metrech silnice skončila a zbyla jen štěrková děrovatá cesta. Po chvíli skončila i ta a my už jeli jen po náznaku kolejí po trávě a hlíně. Veliké díry a kameny mě donutily jet skoro krokem. Když nás předjela dvě auta (evidentně místní) asi v 50 km/h, začalo mě to trochu štvát. Takto jsme ujeli pár kilometrů a zastavili na malebném místě. Jednak proto, že dál se cesta zvedala, vedla po horském úbočí a to už jsme si netroufli a jednak proto, že bychom to asi ani nestihli. Mít víc času, bylo by to parádní. V tomto údolí je mnoho kilometrů pěších treků a věřím, že s krosnou na zádech a pohorkami na nohou to může být nádherná dovolená. My neměli ani jedno, jenom NIssana se sjetými zimními pneumatikami. Takže jsme se vydali na cestu zpět - tentokrát už jsem se s tím neprděl a poskakovali jsme na louce 50km/h.

Z hlavní jsme zase odbočili, tentokrát směr vesnice Juta. Bylo to o poznání lepší, vypadalo to na normální silnici. Ta nás dovedla pár kilometrů k první vesnici a tam skončila. Následovala stará známá štěrkovka, plná děr a kamenů. Adam při odbočení prohlásil, že je to jenom 15km. Silnice skončila tak po 3km, potom jsme jeli dobu po štěrkovce a potom se před námi začala zvedat cesta vybagrovaná v úbočí hory. Už nebyla ani vysypaná štěrkem, byla to jen hlína. Po chvilce váhání jsme si řekli "když už jsme dojeli až sem, tak to nevzdáme". Cesta byla mokrá, kluzká a neustále stoupala. Po pravé straně sráz dolů, místy se evidentně sesouvala krajnice. Celou dobu jsem se modlil, abychom nepotkali auto proti - cesta byla dost úzká a mě se na kraj opravdu nechtělo. Sice se mi to nesplnilo, ale naštěstí jsme auto potkali v širším místě, kde byl zaparkovaný bagr. Po pár kilometrech jsme dojeli do Juty. Tak jsem se soustředil na řízení, že jsem si ani nevšiml jak nádherné údolí to je. Je to konec světa, dál cesta nevede. To je na tom to kouzelné. Nikde žádní další turisti, kolem nás pár domečků a panenská příroda...prostě bomba. Udělali jsme pár fotek a museli jet zpátky. Za tmy by se mi po téhle cestě jet nechtělo.

Do Kazbegi jsme se vrátili už za tmy (a deště). Debatovali jsme, kde se navečeříme a nakonec zvítězil návrh pizzy s sebou. Bohužel, pizza trvala snad hodinu - i přes prázdnou restauraci. Nakoupili jsme s Adamem alespoň v mezičase pivo v sámošce, abychom to mohli spláchnout. Po nekonečném čekání jsme sbalili pizzu a jeli na ubytko. Tak jsme se konečně setkali s paní domácí. Byla to moc milá paní, přišla nás pozdravit hned, jak jsme dorazili. Vdechli jsme pár piv a těšili se na zítřejší návštěvu věhlasného městečka Čiatura.


 

Úterý 31.7.2018


Budík zazvonil v 7:30. Za půl hodiny jsme byli sbalení a vyrazili jsme. Do Čiatury to bylo podle mapy 284 km a my nevěděli, jak dlouho pojedeme a jak se tam dlouho zdržíme. A protože jsme měli odletět v 18:20 a ještě vracet auto, bylo to dost ošemetné plánování. Cesta byla nakonec dost v pohodě, kupodivu jsme jeli po silnici až do cíle. Dorazili jsme cca o půl jedné a hledali benzínovou pumpu. Jelikož jsme dostali auto s totálně prázdnou nádrží, nehodlali jsme ho vracet jinak. Dotankovali jsme jen tolik, abychom dojeli do Kutaisi na letiště. Pumpa byla z kopce, takže já stál na brzdě a Adam tankoval. Konečně jsme měli čas se porozhlédnout okolo.

Čiatura bylo a stále je hornické město. Těží se zde hlavně mangan, železná ruda a mramor. Za dob největší slávy zde žilo přes 30 tisíc obyvatel, dnes je to méně než polovina. Město je známé svým systémem lanovek, které zde slouží jako MHD pro lidi, kteří obývají paneláky postavené pro horníky. To jsme alespoň slyšeli od kamarádů, kteří zde byli. Tato situace se asi dost rychle mění, protože v době, kdy jsme v Čiatuře byli my, jezdily už jenom dvě lanovky z původních cca 15. Lanovky byly vybudovány v roce 1954 a vypadají, jako kdyby je od té doby nikdo neudržoval ani neopravoval. Proto jich většina už spadla a jezdí jenom dvě. Svezli jsme se oběma a je to dost adrenalinový zážitek. U první nám chvíli trvalo, než jsme pochopili, že je to zdarma. Byla to modrá orezlá kabinka s kulatým okýnkem. Byla bez obsluhy, prostě vlezete dovnitř, zaklapnete dveře a jedete.

Nahoře nás přivítalo obrovské prase, které se za hlasitého kvičení vykolébalo zpoza rohu.

Nahoře byla paní, která nás pustila ven a my se mohli projít po bývalém sídlišti. Dnes jsou paneláky polorozpadlé, mají zatlučená okna a žádné dveře. Přesto tu asi pár lidí žije, jinak by lanovka nejezdila. Za 10 minut jela kabinka dolů, takže jsme se hned svezli. Dole naproti vyjížděla druhá lanovka k většímu sídlišti. Tato slibovala o poznání větší adrenalin. Byla komplet rezavá, jela o dost výš a dál. Navíc byla větší, pro 8 lidí a měla obsluhu - paní, co nás nahnala dovnitř, zavřela dveře a vzala kliku. Asi aby nikdo nevyskočil.

Znervózňovaly mě díry v podlaze, vytlučená okna, divné zvuky i nouzový telefon, evidentně originál z roku 1954. Nicméně jsme bez úhony dojeli na sídliště, dokonce i s pár místními. Nahoře nás přivítalo obrovské prase, které se za hlasitého kvičení vykolébalo zpoza rohu. Stanice lanovky, fontána a paneláky byly před pár dekádami asi chloubou socialismu, ale teď to působí jako z hororu. Polorozpadlé, špinavé, bez oken a dveří, plné odpadků. Takové je bydlení v luxusních bytech s vyhlídkou na polorozpadlou Čiaturu. Šel jsem si paneláky prohlédnout zblízka, ale dovnitř jsem se neodvážil. A když na mě z dálky začali pokřikovat nějací dva místňáci, raději jsem vyklidil pole a vrátil se ke stanici. Po prozkoumání vnitřku stanice se mi ani nechtělo dolů. Nerad bych umřel takhle blbě. Bohužel nebylo cesty zpět. Nasedli jsme, paní zavřela, vytáhla kliku a jelo se. Dole jsme trochu spodkem dřeli o stromy, ale jinak díkybohu bez problému. Aničce spadl ze srdce ještě větší kámen než mě. Kdybychom spadli, bylo by mi fakt trapně, protože jsem jí hodně přemlouval, ať jede :). Asi to byl zbytečný risk, ale zase - projet se skoro 70 let starou, zrezivělou lanovkou - to se jen tak někde nepoštěstí.

Mám dojem, že za pár měsíců už nebudou jezdit ani tyhle poslední dvě kabinky. Staví se tam totiž fungl nová obří lanovka, takže ty staré nebudou už potřeba. Podle mě je to škoda, protože tam spousta lidí jede jenom kvůli tomuhle zážitku. Trochu jsme se prošli po městě, mrkli na sídliště a našli několik starých nefunkčních stanic lanovky. Byly rozpadlé, zarostlé a kabinky spadlé na zemi. Trochu strašidelné. Koupili jsme si ruskou zmrzlinu, určitě víc autentickou než u nás. Byla zabalená v papíru a neměla oplatky! Vypadalo to jako kostka másla, ale byla fakt dobrá.

Čiatura je naprosto dokonalý obraz Gruzie. Co postavili za SSSR, to pořád stojí a jakž takž funguje. Nic moc nového se nepostavilo a všechno je tak nějak poslepované, zrezivělé a polorozpadlé. Atmosféru dokreslují stará auta - kde jinde můžete vidět stále fungující a pracující staré armádní ZILy a další vysloužilé veterány? Naproti tomu lidi jsou tady hrozně fajn, milí a komunikativní. Dost nás mrzelo, že neumíme rusky. I když na druhou stranu, asi bychom byli pořád namol :)

Rozloučili jsme se s Čiaturou a vydali se posledních cca 80 km zpět do Kutaisi. Cestou jsme se zastavili na poslední jídlo (vyzkoušeli jsme hamburger po gruzínsku) a frčeli na letiště. Byli jsme domluvení, že tam na nás v 17:00 bude čekat majitel auta a vyzvedne si ho. Na letiště jsme dorazili včas, ale nikdo nikde. Telefon nebral, zprávy na whatsapp nečetl. Jelikož nám v 18:20 odlétalo letadlo, dali jsme mu chvíli čas. Nic se nedělo, takže jsme auto nechali na placeném parkovišti, klíče strčili do nárazníku, majiteli poslali fotku s informací a šli se odbavit. Let měl nakonec zpoždění skoro o hodinu, takže jsem ještě čekali v bezcelní zóně. Do Prahy jsme doletěli cca ve 20:30. Nevíme proč, ale poslední bus jede (mám dojem) v 8 večer, takže kdykoli přiletíme později, musíme nahánět nejdřív autobus a pak metro. Taky by pražskou MHD neubylo kdyby tam dali linku aspoň do 10 nebo do půlnoci.

Tím jsem se dostal na konec výletu. Gruzii na 100% doporučuji. Kdo má čas, určitě bych šel s krosnou a stanem na pár treků. V té nedotčené přírodě to musí být paráda. Řídit tam je trochu o hubu, ale nic, co by se nedalo zvládnout (u mě pořád vede průjezd Marakéšem v nejhustší dopravě). Jídlo je výborné, pivo celkem ujde a lidi jsou hrozně přátelští.


PS. Auto bylo nakonec asi vráceno v pořádku. Tři dny po návratu napsal Adamovi majitel strohé "OK"...

54 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page