Pátek 13.4.2018
Naše cestovatelské choutky na krátko uspokojil skok do Londýna, ale to bylo už v lednu a my mezitím pilně plánovali co dál. Tedy plánovala hlavně Péťa a její manžel Adam, kteří jsou cestováním políbení poněkud více než my. Loni jsme spolu podnikli cestu do Bosny a Hercegoviny a také krátký trip po Transylvánii v Rumunsku. Jelikož se nám na Balkáně líbilo a všichni znají více či méně pouze Chorvatsko, volba padla na Srbsko, kontroverzní Kosovo a nakonec na Makedonii. Toto všechno v bleskovém výletu od pátku 13.4. do úterý 17.4.
Odlet byl kolem druhé hodiny odpolední z letiště v Bratislavě, takže vstávačka pěkně brzo ráno, abychom měli rezervu a hurá směr Brno. Cílové město bylo Niš, třetí největší město na jihovýchodě Srbska. Asi hodinový let probíhal naprosto bez problému. Tedy přistání bylo poněkud zajímavé, na ranvej se totiž klesá dost prudce, protože je hned za dost vysokými kopci. Letiště je malinké, rozesmál nás malý traktůrek, který tahal vše od vozíků se zavazadly po schody k letadlu. Vstup do země jsme zkusili na občanku, naprosto bez problému. Před letištěm postával chlapík u auta s otevřeným kufrem a vypadal, že někoho vyhlíží. Šel jsem se tedy zeptat, jestli to náhodou není Milan z Main Street Apartments a nečeká na nás. Kupodivu jsme se trefili a opravdu to byl on. Naložil nás a vyrazil směrem k našemu ubytování. Byl dost výřečný a cestou nás vyzpovídal, odkud jsme, proč jedeme do Niš a podobně. Ukázal nám kde je nádraží, centrum, pěší zóna atd. Byt byl opravdu kousíček od centra, pro nás byl připraven jedne ze tří apartmánů. Hned dole v domě byla sámoška, naproti přes ulici pekárna a směnárna. Apartmán byl super, celkem slušně zařízený, s velkým balkónem. Milan nám ještě dal mapu města a zakroužkoval, co stojí za vidění. Pak už nám jen předal klíče, my mu zaplatili ubytko a rozloučili jsme se.
Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili omrknout pěší zónu, která slibovala spoustu kaváren, restaurací a hospod. No, pověsti nelhaly :) V centru města je jedna dlouhá ulice, která je pouze pro pěší a vede až k hradbám místní pevnosti. Je lemovaná kavárnami, hospodami a obchody. Na ní je kolmá další kratší ulice, která je pro změnu lemovaná jenom bary a pár restauracemi. Všude bylo naprosto narváno..
Docourali jsme se až k pevnosti, ale rozhodli jsme se, že prohlídku necháme na další den. Jelikož jsme neobědvali a už byl pomalu ale jistě skoro čas večeře, vydali jsme se hledat doporučenou restauraci Kafana Galija. Sice nám to chvíli dalo a museli jsme se zeptat, ale podařilo se. Tady jsme zjistili, že tahle dovolená určitě nebude gastronomicky chudá. Takhle boží a levné jídlo se jen tak nevidí. Naprosto královsky jsme se najedli, chvíli poseděli a pak se vykulili ven, abychom to trochu rozchodili. Moc daleko jsme ale nedošli, zlákalo nás další lokální pivo na zahrádce u baru Tesla. Chvíli jsme poseděli, dali si jednoho Jelena a vyrazili domů. Cestou jsme koupili pár dalších místních piv v plechovce a ještě seděli doma na balkóně. Proběhlo lehké plánování dalšího dne a šli jsme na kutě.
Sobota 14.4.2018
Budíček cca v 8 ráno, což Péťa nesla nelibě, neboť neustále bojovala za pozdější vstávání :) Bohužel byla demokraticky přehlasována, takže musela z postele vyskočit s námi. Abychom ji trochu uchlácholili, vyrazili jsme s Aničkou do pekárny přes ulici a nakoupili pár dobrot na snídani (obří croisant, plněné šátečky, atd.). Potom jsme vykročili opět směrem do pěší zóny, která vede k hradbám. Nišská pevnost se nachází přímo ve středu města v místě, kde se původně rozkládalo antické město Naissus. Je to asi největší turistická atrakce města, protože patří k nejlépe dochovaným opevněným objektům z dob existence Osmanské říše na srbském území. No, můj osobní dojem je trochu jiný. Na první pohled opravdu působí majestátně, vstupní brána a hradby jsou krásné. I po vstupu to vypadá moc pěkně. Nicméně většina turistů pravděpodobně projde bránou a zapadne do některé t restaurací, které jsou hned za vchodem. My si to obešli pěkně dokola a zbytek tedy nic moc. Evidentně se o to nikdo moc nestará, všude všechno zarostlé, budovy polorozpadlé (evidentně napů opravené a pak rozpadlé), posprejovaná místa a pohozené odpadky. Například jeden z dochovaných objektů, sklad střelného prachu, je plný "bordelu". Z druhé strany pevnosti se nachází také dost zajímavé místo - bleší trh. Ale není to bleší trh jak ho známe my, je to pravý "cikánský" bleší trh (foto v galerii). Sehnat tu evidentně můžete naprosto všechno, od ptactva, přes hračky, motor k pračce po "použité" kolo. Dovnitř jsme se neodvážili, protože bychom neradi přišli o věci, a tak jsme ten mumraj chvíli jen pozorovali z bezpečí hradeb.
Vyšli jsme ven stejnou bránou jako dovnitř a nabrali směr na další bod dnešního dne - koncetrační tábor Crveni krst. Vzali jsme to ještě přes autobusové nádraží, abychom zjistili, kdy jede autobus do Prištiny (Kosovo). Bus odjížděl další den v 7:00, takže jsme rovnou (i přes značnou jazykovou bariéru) koupili 4 lístky, abychom si nemuseli dál dělat starosti.
Koncentrační tábor měl být podle mapy poměrně blízko, takže jsme zvolili pěší přesun. Jako jediný jsem disponoval offline mapu v telefonu a byl jsem tedy zvolen navigátorem. To se neukázalo jako nejlepší nápad, když jsme se museli asi 3x vracet a obcházet místní univerzitu. Nutno podotknout, že v mapě nebyl vyznačen vchod do koncetračního tábora, takže jsem to pouze tipoval. Bohužel špatně. Došli jsme do jakéhosi místního sídliště, kde holky začaly pomalu protestovat. Naštěstí tam byla sámoška, takže jsme si koupili pivo, což v kombinaci se žhnoucím sluncem a pitím nalačno dost uvolnilo atmosféru:) Následně už jsme nabrali správný směr (zeptal jsem se místních zedníků) a bylo to OK.
Koncetrační tábor Crveni krst byl zřízen v roce 1941 po obsazení Srbska nacistickým Německem. Kapacita byla cca 500 vězňů, ale postupně zde bylo vězněno asi 30 000 lidí. Původně byl tábor obehnán jenom ostnatým drátem (ten tam stále je) ale po tom, co z tábora uteklo více než 100 vezňů, postavili nacisté kolem tábora zeď. více než 12 000 vězňů bylo postupně popraveno na nedalekém kopci Bubanj, kde se nachází velký památník Uvnitř budovy je několik expozic, ať už se jedná přímo o cely, kde je na podlaze ostnatý drát, nebo o vystavené osobní předměty vězněných a popravených lidí. Dodnes jsou na zdi v táboře patrné díry po kulkách na místě, kde nacisté vězně popravovali. Tábor je jako muzeum otevřen od roku 1969.
Paní u pokladny (která nám zároveň velmi poutavě povyprávěla historii tábora) nám ochotně zavolala taxi, které nás odvezlo do onoho memorial parku Bubanj (taxi je zde velmi levné, cca 50kč). U parkoviště jsme si vyhlédli sympaticky vyhlížející hopůdku, kde měli polední menu - polévka, klobása s americkými brambory a šopský salát. Tomu se nedalo odolat, takže jsme si to dali všichni čtyři. Chvíli jsme poseděli u piva a pak vyrazili do parku. Do středu parku vede cesta, cca 700m, po které jsme došli ke zdejší dominantě - třem obřím betonovým pěstem. Každá je jinak veliká a symbolizují muže, ženy a děti - symbol toho, že zde byly vyvražděny celé rodiny.
Dole na parkovišti jsme si odmávli dalšího taxíka a nechali se hodit k ubytku. Chvíli jsme si odpočinuli a pak vyrazili opět do pěší zóny na zmrzlinu. Na večeři jsme chtěli navštívit další vyhlášenou restauraci, ale bohužel jsme zjistili, že bez rezervace si nesedneme. Stejná situace nastala v další restauraci a my pochopili, že bez rezervace se tady v sobotu večer nenajíme. Rozhodnutí tedy padlo na jídlo z některého pouličního stánku. Po chvíli chození jsme našli jeden, který vypadal obstojně a objedna místní hamburger - čevábo v housce. Nakonec to byla paráda, bylo to moc dobré. Po jídle jsme obešli pár barů, než jsme našli místo na sednutí. Holky si daly aperol spritz a já s Adamem pivko.
Vyrazili jsme domů, abychom se trochu vyspali - čekalo nás totiž opět vstávání. V 7:00 odjížděl autobus do Kosova.
PS. Zapomněl jsem na všudypřítomné psy (neškodné) a žebrající otrhané cikánské děti ...