Rumunsko - Transylvánie

Tohle píšu skoro rok zpětně a nemám žádné zápisky, které by mi osvěžily paměť. Už si těžko vzpomenu na detaily, jako například kolik co stálo nebo v kolik hodin jsme kde byli. Ale to asi není úplně podstatné....

Úterý 22.8.2017

Do práce jsme jeli už s batohy, sbalení a připravení na cestu. Hned po práci jsme naházeli věci k Adamovi a Pétě do auta a vyrazili jsme směrem na Bratislavu. Chtěli jsme jet zkratkou a ztratili se hned za Pardubicemi :) Nakonec to dobře dopadlo a do Bratislavy jsme dorazili večer. Tam už na nás čekala Marcelka, sestra Aničky. Byli jsme domluvení, že u nich přespíme, protože letadlo odlétalo dost brzo ráno a museli bychom jet už v noci. Večer jsme s Marcelkou a Martinem zašli na pizzu a potom ještě poseděli u vína, než jsme se předběžně rozloučili a šli spát.

Středa 23.8.2017

Brzo ráno vstávačka a odjezd Uberem na letiště. Letěli jsme s Wizzairem do města Kluž (rumunsky Cluj-Napoca). Odlet byl cca v 8:30 a přílet cca v 11:00, takže let je hodina a půl (Rumunsko je časově od nás +1 hodina). Před malinkým letištěm na nás čekal odvoz z autopůjčovny, kde jsme měli zamluvenou Dacii Logan (jsme přece v Rumunsku, ne??). Půjčovna byla kousek od letiště, asi 5 minut jízdy. Po vyřízení papírů nás čekalo "zklamání". Dacia byla v servisu, takže jsme dostali fungl nového Forda Focus. Bohužel, jak jsme zjistili později, byla to ta nejslabší motorizace (1.0 EcoBoost, poloviční šestiválec). Adam si v Bratislavě zapomněl brýle na řízení, takže jsem byl pasován na jediného řidiče a Adam po celou dobu navigoval.

První cíl tohoto dne byla veliká "ledová" jeskyně Scărișoara, která se nachází v horách Apuseni, asi 120km od Kluže. Doporučuji stáhnout kvalitní navigaci, není úplně jednoduché se tam trefit :) Po cestě jsme ještě zastavovali v místním marketu a koupili nezbytnosti - pivo (nealko pro řidiče), něco k jídlu a vodu. Něž jsme dojeli k vesničce u jeskyně, chvíli jsme bloudili, ale podařilo se. K jeskyni vede pěkná procházka lesem, necelý kilometr. Na místě jsme zakoupili lístky a po vysvětlení (v rumunštině) čekali, až pan průvodce odstartuje další prohlídku. Dolů do jeskyně se schází po spoustě schodů, místy je to celkem adrenalin (hlavně, když vidíte pod sebou spadlé schody, které tam byly předtím). Jeskyně je hluboká cca 120 metrů a dlouhá 720 metrů. Celá se ale projít nedá, část je veřejnosti uzavřená. Vevnitř je pekelná zima, hodí se mít aspoň mikinu nebo bundu. I když je venku třeba 30 stupňů, dole je stabilně 0 až -7. Dole pan průvodce začal prohlídku (opět v rumunštině, s turisty se tu nemažou :) ), potom se projde část, která je otevřená. Vrstva ledu prý místy dostahuje až 20 metrů. Po stropě jeskyně jsou vidět hemžící se kolonie netopýrů. Cestou k autu jsme si u místního domečku koupili výbornou domácí placku (Plăcintă) s pravou brynzou, pochoutka.

Další zastávka byla Groapa Ruginoasa, což je v podstatě údolí po přírodním sesuvu půdy. Od Scărișoary je to necelých 30km. Je potřeba trefit začátek treku, který vede na vrcholek sedla, odkud se dá celé údolí přehlédnout. Cesta nahoru trvá asi 45 minut, není to nic hrozného. Nahoře je krásný výhled na 600 metrů široké a 100 metrů hluboké údolí. Celé je to dost impozantní. Okraje po sesuvu nejsou vůbec stabilní, takže by se nemělo chodit blíž než 2 metry ke kraji... No, trochu jsme zariskovali a udělali si foto trochu blíž...

Odsud jsme se vrátili asi 20 km do malinké vesničky Gârda de Sus. Tady jsme měli booknuté ubytko v malém domácím penzionu. Bohužel nevařili, takže jsme zajeli na veřeři do cca kilometr vzdálené hospody na výborné jídlo (maso, maso a zase maso). V místním obchůdku jsme nakoupili ještě nějaké pivo a já si večer KONEČNĚ mohl taky dát!

Čtvrtek 24.8.2017

Ráno jsme vyrazili ještě za ranní mlhy, protože nás čekala dlouhá cesta. Skoro 250 kilometrů k pohoří Făgăraș. Cíl byl jasný, přejet toto nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Rumunska nádhernou a klikatou Transfăgăraș highway. Ano, Jeremy Clarkson měl pravdu. Tohle je určitě jedna z nejkrásnějších silnic na světě. Bohužel, kousek pod vrcholem jsme zjistili, že díky Top Gearu vystřelila popularita této silnice raketově vzhůru. Několik desítek minut jsme popojížděli v koloně, než jsme se vůbec dostali nahoru. A zaparkovat byl nadlidský výkon. Mraky stánků, restaurace, suvenýry... hrůza. Alespoň, že ten výhled za to stojí! Tohle se jen tak někde nevidí, dechberoucí výhled do krajiny, lemované vysokými vrcholy a klikatící se silnice... zkrátka paráda! Strávili jsme nahoře nějaký čas a pokračovali dál. Kupodivu jsme zjistili, že drtivá většina lidí vyjede nahoru, tam to otočí a jedou stejnou cestou dolů. Jaká škoda pro ně... po projetí tunelu pod vrcholkem jsme se dostali na druhou stranu hory a ejhle, nikdo nikde. Přitom silnice úplně stejně nádherná, jako na druhé straně.

Asi 50 kilometrů od vrcholku Transfăgăraș highway se nachází obří přehrada Vidraru. Hráz je vysoká 166 metrů, dlouhá 305 metrů a vytvořené jezero je dlouhé asi 11 kilometrů a jede se celou dobu podél něj. U hráze je dost prapodivná "mechanická" socha chlapa s bleskem (vypadá jako transformer). Později jsem se dočel, že to má být Prométheus... no, asi měli v šedesátých letech o titánech moderní představy.

Pár kilometrů od přehrady jsme zastavili pod velkým kopcem, na kterém stojí zřícenina Cetatea Poenari. Tato pevnost je známá pro své spojení s knížetem Vladem III. Hrad byl postaven ve 13. století, ale byl opuštěn a chátral. Kníže Vlad ho v 15. století nechal opravit, vědom si jeho nedobytné polohy a udělal z něj svoji rezidenci. Podle místních pověstí zde nechával mučit ty, kteří se mu znelíbili, či se něčím provinili. Oblíbený způsob popravy byl napíchnutím na kůl. Ze zříceniny je nádherný výhled téměř do všech stran. Zajímavé je, že abyste se dostali nahoru, musíte vyjít přesně 1480 schodů. A jedna maličkost - v místních lesích jsou prý medvědi, takže se nesmí nikde odhazovat jídlo a občas jsou k vidění cedule "pozor, medvědi".

Asi 8 kilometrů od hradu Poenari na nás čekalo zamluvené ubytování v opravdu ryze domácím penzionu, v městečku (spíš vesnici) Korbeni. Skočili jsme si do nedaleké restaurace na výbornou večeři a po návratu poseděli na terase. Zlikvidovali jsme zbytek piva a taky lahvičku třešňovice, co jsme koupili po cestě. Asi v 10 nás přišla paní domácí poprosit, jestli bychom se neutišili, že by ráda spala. Zastyděli jsme se a zalezli do peřin.

Pátek 25.8.2017

Ráno menší kocovinka. Nicméně vtipný fakt - paní domácí přišla s tabletem, kde měla v google překladači jakousi podivnou větu. Po chvíli studování nám došlo, že je to polsky a je tam napsáno, jestli bychom mohli zaplatit pokoj a kolik máme zaplatit. Poláci mají evidentně dobrou pověst, jelikož paní se dovtípila, že když jsme se veřer opili a byli trochu hlasití, tak musíme být z Polska :) No, my jí to nevyvraceli...

Čekalo nás 120 kilometrů na náš další cíl, hrad Bran. Jelikož jsme byli bez snídaně, zastavili jsme asi v půlce cesty v městěčku Câmpulung a dali si překvapivě dobrý burger. Že se blížíme ke slavnému hradu bylo znát s přibývající hustotou provozu a lidí. Zaparkovat byl opět nadlidský úkol, ale podařilo se. Vydali jsme se na prohlídku hradu, který proslavil Bram Stoker ve svém románu o Draculovi. Ve skutečnosti tento hrad Vlad obýval jen dočasně. Nicméně dnes je to hlavní tahák a je to docela znát. Jet do Transylvánie znova, tomuhle místu už bych se vyhnul. Milion lidí, tahák na peníze, prohlídka hradu jedna velká fronta. Za mě tedy zklamání a nic moc. Pro našince, zvyklého na hrad nebo zámek v každém městě je to tuctové místo.

Z mého pohledu je daleko hezčí (a méně frekventovaná), asi 15 kilometrů vzdálená pevnost nad městem Râșnov. Nahoru se jde krásnou procházkou, areál je poměrně veliký, dá se projít po hradbách. Kolem dokola nádherný výhled, takže paráda. Neplatí se zde ani žádné vstupné.

Z Râșnova jsme si to střihli krásnou horskou klikatou cestou, asi 25km do Brašova. Tady jsme měli zamluvené další ubytování. Chvíli jsme bloudili a nemohli to najít, ale s telefonickou pomocí pana majitele se povedlo. Zaparkovali jsme, hodili si dovnitř věci a vydali se prozkoumat město. Za vidění stojí určitě celé historické centrum (Černý kostel, hradby, náměstí..). My jsme kus procourali a pak jsme hladoví zapadli úplně náhodou do naprosto parádní hospody. Čevabčiči se tady podávalo po desítkách, k tomu tupláky s výborným pivem, prostě paráda. Sedělo by se asi dobře, ale my bohužel druhý den nemohli vyspávat, takže jsme se přemohli a rozumně odešli domů.

Sobota 26.8.2017

Budíček tak nějak rozumně a hned ven. Chtěli jsme venku ulovit něco k snídani a dojít pěšky podél hradeb pod horu Tâmpa. Ta je vysoká skoro kilometr a dá se na ní vyjet lanovkou. Lanovka asi něco pamatuje, vypadá dost pamětihodně. Nicméně je asi udržovaná, cestu jsme přežili. Na vrcholku je restaurace, takže jsme neodolali a dali si něco k jídlu a ranní kávu. Potom jsme se ještě vydali na nepříliš vzdálenou vyhlídku na město, u které se nachází obří nápis Brașov. Vyhlídka je parádní, určitě stojí za to.

Sjeli jsme dolů lanovkou, pobalili věci a vyrazili dál. Čekala nás totiž poslední dlouhá cesta zpět do Kluže, skoro 300km. V plánu byly ještě před kluží 2 zastávky.

První z nich, město Sighișoara (Česky Segešvár), má historické centrum zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Od Brašova je to cca 120km, takže přestávka přišla vhod. Ono se to nezdá, ale silnice v Rumunsku občas připomínají tankodrom a nedá se jet víc než 40km/h. To pak člověka unaví. Procourali jsme historické centrum města a málem se připletli ke komparsu, který se tu všude poflakoval. Asi nějaký historický film...

Další zastávkou byl obrovský podzemní solný důl Salina Turda, což je od Sighișoary cca 130km. Tohle místo jde těžko popsat slovy, ale pro představu - psalo se o něm i u nás - zde. Business Insider toto místo označil jako "coolest underground places in the world". To musím potvrdit, je to magické místo. První zmínky o těžbě soli pocházejí z roku 1271 a těžit se přestalo až v roce 1932. Veřejnosti vyl důl otevřen v roce 1992 a přístupné jsou všechny tři hlavní doly. V dole Terezia se dokonce můžete projet na lodičkách. Pokud pojedete do Rumunska, tohle místo nesmíte v žádném případě vynechat.

Po opravdu zajímavé zážitku z podzemí jsme pokračovali do Kluže, kde jsme měli poslední ubytování. Za celkem normální cenu to byl super luxusní byt s dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami a výřivkou... bomba. Vzali jsme Uber a jeli se mrknout do centra. Tam jsme ale museli dojítve finále pěšky. Poučení - pokud chcete jet s Uberem do centra, nezadávejte do místa určení "City center". Taky to může být nějaký stupidní obchod, který vůbec v centru není (a zjistíte to až v momentě, kdy Uber odjede a vy stojíte někde úplně v háji a ne v centru, ale před obchodem "City Center").

Centru vévodí kostel Sv. Michaela, před kterým je socha Matyáše Korvína (kdo viděl Underworld, tomu je to jméno určitě povědomé - byl to otec prvních dvou nesmrtelných, upíra a vlkodlaka). Prošli jsme si náměstí, kde se zrovna běžel Color Run a byl tam koncert. Chvíli jsme sledovali dění a pak odešli o pár ulic dál, do klidnější části. Našli jsme si malou hospůdku a dali si poslední veřeři a pivko. Cestou domů jsme se ještě stavili v sámošce u ubytka, která už sice byla zavřená, ale uvnitř probíhalo skládání nového zboží. Asi jsme vypadali zoufale, a tak nám to pivo ještě prodali :)

Seděli jsme chvíli na balkóně, popíjeli, kecali a litovali, že to tak rychle uteklo....Vstávali jsme příšerně brzo, auto jsme vraceli někdy kolem 5 nebo 6 ráno, pánové nás hodili na letiště a hurá zpátky...