Pondělí 16.4.2018
Ráno jsme to směřovali na 8:00 na autobusovém nádraží. Na náměstí jsme chytili taxíka, ten nás "nenápadně" chtěl natáhnout o celé 1 Euro. Péťu to nehorázně naštvalo, ale nám se nechtělo to řešit a tak jsme se nechali dobrovolně okrást. Taxikář nám zastavil kousek od nádraží, protože po hlavní silnici bychom se tam nedostali (byla hrozná zácpa) a navíc nám řekl, že dneska autobusy nejedou, protože řidiči stávkujou. To se nám nechtělo věřit, takže jsme vystoupili, že jdeme. Chtěl zaplatit 4 Eura (normálně by to bylo za 3 Eura), já mu dal 5 eurovku a on zkusil další trik - že nemá na vrácení. Tak jsme se zasmáli a vysypali z peněženek drobné mince a centy. Dali jsme dohromady 4 Eura a on naštvaně odjel.
Na nádraží jsme bez problému koupili lístky do Skopje, autobus měl jet v 8:20. O žádné stávce tu nikdo neslyšel... Autobus opět odjížděl na čas. Do Skopje je to nějakých 70 kilometrů, takže nijak daleko. Cestou k hranicím jsme pozorovali na kosovské straně stavbu monstrózní dálnice. Na hranicích jsme kupodivu strávili o něco déle, než na hranicích Srbsko/Kosovo. Nicméně ani tady nebyly problémy a mohlo se pokračovat. Ve Skopje nás autobus vykopnul na nádraží a my se opět jali hledat ubytko. Chytili jsme taxík, zeptali se na cenu - opět superlevné. Dalo se taky platit v Eurech, tak jsme se nechali hodit k hlavnímu náměstí a zapadli na snídani. Adam mezitím zavolal na kontakt z ubytování (zde) a domluvili jsme se, že nás vyzvedne v hospodě hned vedle, kam jsme zašli na pivko. Ubytko bylo opět parádní. Domluvili jsme se s majitelem, že nám zajístí na další den řidiče, který s námi objede 3 věci, které jsme chtěli vidět (macedonian village, Millennium cross a kaňon Matka) - za 40 Euro. To byla krásná cena, když vezmete, že je to vlastně 10 Euro na osobu za skoro celý den ježdění...
Chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili do města. Jednak jsme měli hlad a jednak jsme potřebovali vybrat peníze (makedonské dináry). Hned na náměstí nás ohromila obrovská fontána a socha Alexandra Velikého. Později jsme se dozvěděli, že stála 21 000 000 Euro. Sice mají silnice všude jako tankodrom, ale sochy jsou asi důležitější... Ostatně tolik soch, jako mají ve Skopje hned tak někde neuvidíte... A skoro všechny jsou nové, což je taky zvláštní. Procházeli jsme se po náměstí a pomalu směřovali k mostu na druhou stranu řeky Vardar, kde se nachází místní pevnost. Cestou jsme pokoukávali po bankomatu, ale nikde jsme žádný neviděli. Nakonec jsme se zeptali a místní nám poradili. Bohužel, bankomat nefungoval. Takže jsme se vrátili přes most k místní bance, ale bohužel ani tady to nevyšlo. Do třetice včeho dobrého, třetí bankovat nám konečně vydal peníze. Teď už jsme se konečně mohli i někde najíst. Opět jsme přešli most a vydali se do klikatých kamenných uliček pod pevností. Nakonec se nám zalíbila dřevenná restaurace se svým vlastním mikropivovarem. Tady jsme si objednali obří talíř masa (žebra, klobásy, čevabčici..), nějaké omáčky, výborný chleba a místní pivo. Opět platí to samé - naprosto skvělé jídlo, výborné pivo a to vše za málo peněz. Už jsem si pomalu říkal, že to jídlo budu vyjíždět na kole ještě další měsíc...
Po jídle jsme se vydali do místní pevnosti. Vstup je zdarma, což není nic divného, protože vevnitř nic moc není. Provádí se tam stále archeologický průzkum, jsou tam pozůstatky původního opevnění. Nicméně současné zdi jsou téměř nové, ať už postaveny armádou za dob Jugoslávie, nebo rekunstruovány po zemětřesení v roce 1963. Z hradeb je pěkný výhled na město i na kopec Vodno, kde se nachází kříž Millenium. Bohužel, u něj teď staví telekomunikační věž, takže původní silueta kopce je úplně zkažená. Prošli jsme celou jednu stranu hradeb a na konci zjistili, že tam nejde ani sejít, ani obejít dokola. Museli jsme se tedy celou cestu vrátit. Z pevnosti jsme se prošli kousek městem a hledali část města starý bazar, neboli Stara skopska čaršija. Je to asi 40 ulic napěchovaných stánky, kavárnami, restauracemi a spoustou obchodů se šperky a svatebními šaty. Tady by se asi dalo sehnat opravdu všechno... Chvíli jsme se procházeli kamennými uličkami a potom zapadli do jedné kavárny na kafe.
Byli jsme celkem dost zmožení, takže jsme se vrátili domů a dali si chvíli relax. Ještě jsme potřebovali dořešit tři věci - turistickou registraci, úschovu batohů na další den a odvoz na letiště. Turistická registrace je povinná pro každého turistu - je to v podstatě potvrzení od ubytování, že jsme tam opravdu byli. Hotely to dávají automaticky, ale když jedete na vlastní pěst, tak si to musíte buď zařídit sami, nebo požádat ubytovatele. My se domluvili, že nám to zařídí přítelkyně majitele, vytiskne a on nám to doveze, až nás poveze na letiště. Tím jsme zabili dvě mouchy jednou ranou - vlastně tři, protože nám slíbila, že vytiske i boarding pasy, bez kterých by nás nemuseli pustit na check in. Tu turistickou registraci taky prý většinou nevyžadují, ale co kdyby žejo... No a ještě jsem se dohodli, že si můžeme nechat zítra celý den batohy na bytě, protože další hosté přijedou až večer.
Po odpočinku jsme se vydali opět do města, procházeli se a pokoukávali po místu na večeři. Nakonec jsme zapadli do jedné restaurace a dali si (jak jinak) čevábo. Potom jsme ještě cestou zpátky narazili na perfektní stylovou hospodu s dobrou nabídkou piva, tak jsme neodolali a posadili se. Dali jsme si parádní místní pivo "Skopsko", které bylo dost podobné některé z našich více hořkých 12° piv. Na další den jsme byli domluveni, že nás v 10:00 vyzvedne domluvený řidič/taxikář, takže jsme nemuseli spěchat jít brzo spát.
Úterý 17.4.2018
Dosyta jsme se vyspali a před desátou vyběhli před dům na náměstí. Tam už na nás čekal taxík (wow - Octavia I 1.9 TDI). Místní se s auty moc nepářou, asi jezdí, dokud se nerozpadnou. Jinak si nedovedu vysvětlit, že v každém autě svítí minimálně 3 kontrolky a nefunguje alespoň jeden z budíků. První bod na programu byl kaňon Matka. Nachází se asi 17 km od Skopje. Na začátku kaňonu je vybudována přehrada, takže je zde umělé jezero. V místní restauraci jsme si dali první ranní kafe a konečně se probrali. Zaplatili jsme 400 dinárů na osobu (asi 200 Kč), nalodili se na motorový člun a vyrazili spolu s párečkem důchodců ze Slovenska a párečkem důchodců ze Švédska na jezero mezi strmé stěny kaňonu. Kaňon se dá asi částečně obejít i pěšky, protože ho lemuje stezka vysekaná do skály. Jeli jsme asi půl hodiny a obdivovali místní krásnou přírodu, když jsme dorazili k cíli. To bylo několik spojených jeskyní, do kterých je zbudován přístup. Vnitřek je osvětlen a dokonce tam sídlí i kolonie netopýrů. Potom půlhodinová cesta zpět a procházka k autu.
Druhá dnešní zastávka byla Macedonian Village (makedonská vesnice). Je to v podstatě hotel, který je ve formě tradiční vesnice. Je zde 12 domů postavených v tradiční architektuře. Ubytování je v horním patře každého z domů, zatímco ve spodním patře probíhá činnost typická pro daný dům (napň tkalcovství, kovárna).. Podívat do vesnice se můžete zadarmo, ovšem vše ostatní je pouze pro hotelové hosty.
Třetí zastávka byl kříž na vrcholku Vodno, Millennium Cross. Je to 66 metrů vysoký kříž, který byl postaven v roce 2002, financován makedonskou ortodoxní církví a vládou. Na vrcholku Vodno byl postaven proto, že už za dob Osmanské říše toto místo bylo známé pod názvem "Krstovar", což znamená "místo pro kříž". V roce 2011 byla otevřena 3,5 km dlouhá lanovka, kterou se dá na vrchol vystoupat. Cena je lidová, 100 dinárů za osobu (asi 50Kč), takže proč ne. Lanovka vždy půl hodiny jede a půl hodiny stojí, takže se musíte trefit do intervalu nahoru a potom i dolů. Nahoře je nádherný výhled na všechny strany a kupodivu toto místo není nacpáno restauracemi a stánky (což je jedině dobře). Procházeli jsme se, fotili a nakonec poseděli na lavičkách s krásným výhledem. Za cca 45 minut se zase rozjela lanovka a my frčeli dolů. Pan řidič nás hodil zpátky na náměstí a my se ještě rychle najedli v nejbližší restauraci. Dali jsme si poslední Skopsko pivo a šli balit.
Asi kolem čtvrt na 5 pro nás přijel pan majitel, přivezl nám veškeré ty vytisknuté papíry a odvezl nás na letiště. Rozloučili jsme se a šli zjišťovat, jak je to s tím check inem. Paní na informacích nám řekla, že jestli nemáme kufry, tak můžeme rovnou do bezcelní zóny (což nám přišlo logické). Nicméně pro jistotu jsme se s Adamem ještě zeptali na přepážce Wizzairu, jak to je. Paní nám s úšklebkem sdělila, že si máme vystát frontu... No, raději jsme si ji vystáli. Dostali jsme normální boarding passy (což se mi u Wizzairu ještě nestalo :) ) a pokračovali dál. Letadlo odlétalo kolem 8 večer, což znamenalo, že domů jsme se dostali kolem 2:00 ráno... a hurá na 8:00 do práce..
Shrnutí?
Z balkánských států, které jsme projeli, se nám líbilo opravdu všude. (Pozn. Chorvatsko do toho nepočítám, to už je stát prožraný turismem..). Samozřejmě nikde jsme neviděli 100% země, ale nejvíce se nám asi líbilo v Bosně. Škoda jen té zaminované přírody... Srbsko je z těch všech států asi nejvíce zubožené (nicméně si za to můžou tak trochu sami..), Kosovo jde překvapivě dopředu. Je to znát ihned po překročení hranic se Srbskem. Makedonie je zvláštní země. Nemají ani pořádnou infrastrukturu, ale už sypou peníze do "faceliftu", aby to všechno vypadalo pěkně. Každopádně lidé jsou víceméně všude milí a vstřícní. O bezpečnost jsme nikde strach neměli, a to jsme chodili po městě i večer. Spojující znak těchto zemí (Bosna, Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Makedonie) je výborné jídlo a pivo (hlavně maso - vegetarián by tu umřel) za super levné ceny a nádherná příroda. Vřele doporučujeme!
Co se nás týče, ještě bychom rádi navštívili Albánii, Slovinsko a Černou Horu. Ale to už letos asi nezvládeme.
A kam tedy příště? V červnu do Maroka, kus projet autem!